Weasleyová ✔️

35. Alohomora

Čas strávený s rodiči a sestrou utekl Hermioně jako voda. Než se nadála byl tu 28. prosinec a oni měli odlétat zpátky do Austrálie.

Stali zrovna v předsíni a, i když se Fred nabídl, že je na letiště přemístí, byla to právě Mia, kdo si oblékal kabát, aby jí venku nebyla zima.

Jessie právě objímala Freda, kterého si za ten týden stihla oblíbit. Vůbec se jí zpátky do Austrálie nechtělo. Ne, že by se jí tam nelíbilo. Naopak - měla to tam ráda -, jenže prostě v Austrálii nebyla sestřička Hermiona a ani Fred.

„Nemůzeme tady zůstat?" udělala Jessie na rodiče psí oči a odtáhla se od Freda. Hermiona se kousla do rtu: tak moc se, už od včerejšího večera, kdy sledovala, jak si její rodiče balí, chtěla zeptat na to samé. Ale držela se, jelikož věděla, že ani pro ně to není lehké. Jen by jim to tím ztížila a to ona přece nechtěla.

Jean se smutně pousmála: „Je mi líto, broučku, ale už musíme domů."

Nedalo se říci, že takovou odpověď Jessie nečekala, proto jen smutně pokývala hlavou.

Chvíli tam všichni jen tak stáli v tíživém tichu, které nakonec přerušil jak jinak než Fred: „Hlavu vzhůru, prcku! Vždyť zase někdy přijedete nebo my přijedeme za váma, no nemám pravdu?"

„Máš." usmál se Daniel, čímž Fredovi nevědomky zabránil odpovědět si sám sobě, jak měl v úmyslu. Potom Dan pokračoval: „Tak nám tady na Hermionu dávej pozor. Ne, že se dozvím, že se k ní nechováš slušně!"

Na konci zněl jeho hlas dost varovně, ale to Fredovi nezabránilo zazubit se: „Já se vždycky chovám slušně, jinak to ani neumím."

Nikdo to však raději nekomentoval a Jean se rozhodla, že spíš řekne něco úplně jiného, aby se to dál nerozvádělo: „Jsem ráda, že jsme tě mohli poznat, Frede. Měj se hezky." a otevřela dveře, načež je přidržela.

Jako první z nich vyšla Jessie, která ještě směrem k Fredovi pronesla: „Ahoj."

Potom vyšla Jean a s tichým: „Nashle." opustil předsíň i Daniel. Hermiona se postavila na špičky, políbila Freda, špitla - „Za chvilku jsme zpátky." - a také zmizela v té zimě, co panovala venku.

Fred chvíli opuštěně stál v předsíni, než mu došlo jaká je to blbost a místo toho šel do prázdného pokoje, ve kterém tak trochu skladoval pár věcí, které už se nevešli do skladu v Kratochvilných kouzelnických kejklích.

Takže ten pokoj byl vlastně všechno jen ne prázdný.

Když Fred přišel do onoho pokoje, nejprve se rozhlédl kolem sebe, načež se posadil k jedné z mnoha krabic, které se tam nacházeli a otevřel jí.

Byli v ní nedokončené věci - například věc, která až podezřele připomínala věšteckou kouli. Než však Fred stačil cokoliv z toho vyndat, ozvalo se: „Páni! Úplně jsem zapomněl, že tady máme ještě nějaký nedodělaný věci."

Fred, který to nečekal, sebou trhl, načež nechápavě pohlédl na své jednouché zubící se dvojče: „Jak ses sem promerlina dostal?"

Touhle otázkou si vysloužil další Georgův pobavený úsměv: „Pořádně jsi nezamkl. Stačilo jednoduché Alohomora."

„Na to si budu muset dávat pozor. Přece nechci, aby se mi sem vloupal nejmenovanej jednouchej zločinec." uchechtl se Fred. Naopak George se zamračil: „Já ti ukážu zločince! Ale teď pozor! Mám tobě a Hermioně vyřídit vzkaz od mamky a -"

„A jéje. Nevím jestli to chci slyšet." přerušil ho Fred, George ho však ignoroval a pokračoval: „- ten vzkaz zní - počkat jak že to bylo přesně? - jo! máte přijít alespoň na Silvestra, aby byla rodina zase pohromadě a že už nechce slyšet žádný výmluvy a tak dále a tak dále. Však víš. Byla dost naštvaná, když jste řekli, že se neukážete. I když..." - a George posmutněl - „jakmile se ve svým rozčilení zmínila o Ronovi, tak se docela uklidnila... Možná by však bylo lepší, kdyby se dál rozčilovala."