Weasleyová ✔️

33. Pohyblivé fotky

„Kde jsou tak dlouho?" ptala se sama sebe Mia. Stála právě před vchodem na letiště v Londýně a čekala na svoje rodiče a sestru, kteří měli toho dne přiletět.

Přála by si sice, aby tam s ní čekal i Fred, jenže ten ji ráno políbil a zmizel do práce. To byl důvod proč právě umírala nudou a netrpělivostí. Měla pocit, že už tam čeká celé hodiny, pravdou však bylo, že tam dorazila před osmi minutami.

Velmi netrpělivým způsobem přečkala dalších sedmnáct minut. Už se jí tam nechtělo čekat déle a tak se otočila zády k letišti s cílem jít si koupit kávu a potom se zase vrátit zpátky. Ovšem zabránil jí v tom známý hlas: „Hejmijóno!"

Hermiona se prudce otočila směrem k letišti a skoro okamžitě už objímala svou malou sestřičku. Na tváři se jí okamžitě objevil úsměv: „Ahoj, Jessie! Už jsem se na vás moc těšila!"

Poté pustila Jessie a objala svoje rodiče, kteří se na ní šťastně usmívali.

„Tak jak jste se měli?" optala se, když se vymanila z tátova objetí.

„Bez tebe to nebylo ono, ale stěžovat si nemůžeme." usmíval se Daniel. Hermiona s úsměvem zakroutila hlavou, avšak nijak to nekomentovala.

„Tak tedy pojďte." pobídla je raději. Všichni čtyři vyrazili směrem od letiště, když Jean napadlo: „Jak se vlastně dostaneme k vám?"

„No..." popravdě je Hermiona chtěla přemístit, ale teď jí došlo, že to nejspíš není až tak dobrý nápad, poněvadž všechny najednou i se zavazadly je prostě přemístit nezvládne. „Přemístíme se?" znělo to jakoby se ptala sama sebe.

Její rodiče se na ní podívali způsobem: To myslíš vážně? a ona jen pokrčila rameny. Netrvalo dlouho a už stáli v zapadlé uličce. Hermiona je postupně přemístila, takže nebylo divu, že zanedlouho už stáli před dvoupatrovým domem.

Jessice se radostí rozzářily oči, když spatřila všechen ten sníh, který se nacházel nejen na zahradě.

„Můzu si poštavit snehuláka?" optala se okamžitě.

„Nejdřív si dáš dovnitř batůžek a potom můžeš, zlatíčko." svolila Jean. Jessie přikývla, byla zvědavá jak to vypadá vevnitř a tak jí to moc nevadilo.

Hermiona odemkla a všichni ostatní ji následovali dovnitř. Jean i Daniel se okamžitě rozhlédli po předsíni.

Z pohledu Jean:

Úplně první čeho jsem si v předsíni všimla byla jedna z pohyblivých fotek, která se nacházela na zdi. Byla na ní Mia a nějaký zrzavý muž. Oba se něčemu vesele smáli a co chvíli si vyměnili zamilované pohledy, za nimi byla rozlehlá louka. Musela jsem se usmát, naše starší dcera vypadala opravdu šťastně, myslím, že jsem ji nikdy neviděla šťastnější. Navíc na muži vedle ní bylo znát, že ji opravdu miluje, stejně jako ona jeho.

Přejela jsem pohledem na fotografii vedle. Na ní už bylo lidí šest: černovlasý muž s brýlemi a jizvou na čele objímal kolem pasu vesele se usmívající zrzku vedle které stála naprosto šťastná Hermiona, která se zády opírala o zrzavého muže, ten si jí jednou rukou přidržoval a druhou rukou dělal růžky dalšímu zrzkovi, jež se od něj lišil snad jen tím, že neměl jedno ucho a držel za ruku tmavovlásku, která nad nimi s úsměvem kroutila hlavou. Fotka se samozřejmě také pohybovala a tak nebylo divu, že celá skupinka propukla v smích pokaždé, když si jednouchý muž všiml, že mu jeho bratr dělá růžky a zavraždil ho pohledem, načež se ho pokusil praštit do ramene.

Beze slova jsem se otočila na Daniela a poukázala na fotky. I on se při pohledu na ně usmál.

Mia si nejspíš všimla na co se díváme, protože k nám přešla a také se na ně s úsměvem zahleděla.

Kývla jsem hlavou k druhé fotografii a zeptala se: „Kdo jsou ti lidé?"

„Ten černovlasý je Harry Potter. O něm jsem vám spoustu říkala. Zrzka vedle něj je jeho žena a moje nejlepší kamarádka Ginny. Já se opírám o svého přítele Freda - ten je teď v práci, ale za chvíli tu bude -, ten s jedním uchem je Fredovo dvojče George a za ruku drží svou ženu Angelinu." vysvětlila.

Přikývla jsem. Než jsem se stačila zeptat na cokoli dalšího, Mia se zeptala se: „Nedáte si kafe?"

„Moc rádi." odpověděl i za mě Dan. Jessie se slovy, že jde na zahradu, vyběhla znovu ven, zatímco nás Mia dovedla do obýváku, kam nám za pár minut přinesla kávu.

Z pohledu třetí osoby:

Na zasněžené zahradě se Jessie pokoušela postavit sněhuláka, avšak on se pořád rozpadal a jí už to přestávalo bavit.

Vtom se za jejími zády ozval laskavý hlas: „Chceš s tím pomoct?"

Malá hnědovláska se prudce otočila. Stál za ní usmívající se zrzavý muž. Několika kroky přešel k ní a klekl si vedle ní do sněhu.

„Kďo si?" zeptala se.

„Jsem Fred. Hermionin přítel." druhou větu řekl váhavě, nevěděl jestli to Jessie pochopí. Ta však k jeho překvapení přikývla.

„Ty seš Jessie, viď?" když Jessie přikývla, zopakoval svou otázku: „Chceš s tím sněhulákem pomoct?"

Jessie nadšeně souhlasila a společně se pustili do stavby.