Weasleyová ✔️

26. Už vím

Zatímco Hermiona mluvila, zvedla hlavu a její srdce vynechalo jeden úder, načež se divoce rozbušilo. Okamžitě se zarazila a vydechla jeho jméno jako otázku.

Pohlédla do jeho oříškových očí, ve kterých se odrážel zmatek, který při pohledu na ni cítil.

„Co tady děláš, Hermiono?" znělo to tak chladně, až z toho Hermionu zamrazilo. Fred bysi nejraději nafackoval, nechtěl znít chladně, jediné co chtěl bylo to, aby Hermiona neslyšela v jeho hlase bolest.

Hermiona sklopila oči, nejistě přešlápla, v duchu si dodala odvahy a nejistě ze sebe dostala: „Mohli bychom si promluvit? Prosím."

Tahle otázka Freda vykolejila - Ona mě několikrát odmítne a pak chce se mnou mluvit? To netuší jak moc mě to bolí? Někde v zadu v jeho hlavě se ozval ten otravný hlásek: Nemůže to vědět, neřekl jsi jí to. Najednou mu došlo, že už dobrou minutu na Hermionu jen němě zírá a tak rychle zatřepal hlavou ve snaze zbavit se přebytečných myšlenek.

„Jako proč?" vypadlo z něj a hned nato si v duchu vrazil pár facek. To jsem prostě nemohl říct něco chytřejšího? Nejspíš ne.

„Chtěla bych s tebou mluvit, osamotě." dodala, když viděla kolik lidí se v obchodě nachází. Pár z nich bylo i naštvaných, že blokují schody. Fredovu otázku raději ignorovala.

„Fajn." pokrčil rameny a rozešel se směrem ke svému bytu. Hermiona ho ale zastavila: „Tam je George."

„George?" nechápal Fred. Pak mu to došlo - Já na něj úplně zapomněl!

„Jo, George." protočila očima Hermiona.

„Tak pojď tudy." ukázal jí kudy. Šli po schodech až nahoru a Fred otevřel jedny z dveří, které se v chodbě nacházely a podržel je Hermioně, aby mohla vejít dovnitř jako první.

Ocitli se v místnosti plné regálů a krabic. Nepochybně místnost sloužila jako skladiště. Hermiona se ohromeně rozhlížela. Vládl tam chaos. Chaos, ve kterém se při bližším zkoumání dalo dobře vyznat.

Uslyšela cvaknutí dveří, jak je Fred zavřel. Přesto si dál prohlížela místnost.

„O čem jsi chtěla mluvit?" upozornil na sebe Fred otázkou. Úplně hořel zvědavostí. Nedokázal si totiž vysvětlit, proč by s ním Hermiona chtěla mluvit.

„Vlastně... Chtěla jsem říct, že jsem byla úplně blbá!" Fred chtěl něco poznamenat, naštěstí ale usoudil, že to není dobrý nápad a nechal Hermionu mluvit dál: „Nějak mi to nedocházelo a prostě... No a Ginny..."

„Stop! Přestaň mluvit, Hermiono. Ano? Mluvíš hrozně zmateně a rychle. Nerozumím ti ani slovo. Zkus se trošku uklidnit a zpomalit, dobře?" přerušil ji Fred.

Přikývla, zhluboka se nadechla a začala znovu, tentokrát v klidu: „Říkala jsem ti, že potřebuji čas. Nejspíš sis musel myslet něco jako - ten čas je jen nějaký pokus o to jak mě šetrně odmítnout - jenže tak to nebylo. Já prostě jen nevěděla, co si mám myslet."

„A... Teď už to víš?" využil Fred toho, že se odmlčela. Zněl nejistě, nějak nechápal, proč mu tohle všechno říkala.

„Určitě. Teď už vím a..." tentokrát jí Fred skočil do řeči: „Docela se mi ulevilo... Začínal jsem si myslet, že ty - Hermiona Grangerová - něco nevíš. Víš, tomu se těžko věří."

Hnědovláska povytáhla obočí: To jako vážně? Nemůže mě nechat domluvit? Ale v zadu v hlavě se ozval ten otravný, vševědoucí hlas: A co sis jako myslela? Je to Fred Weasley, promerlina!

„Nech mě domluvit, ano?" nečekala na odpověď a pokračovala: „Dneska mi Ginny řekla něco, co jsem v hloubi duše věděla, jen jsem si to nechtěla připustit. Žádný čas nepotřebuji a ani jsem nikdy nepotřebovala. K tomu, aby mi došlo to co ti teď řeknu, stačil vlastně jen záblesk. Prostě se mi v hlavě najednou rozsvítilo a já si to uvědomila. Absolutně nechápu, jak se to stalo, ale... Miluju tě, Frede Weasley. A vždycky tě milovat budu."