Weasleyová ✔️

30. Blázníš?!

„Frede! Okamžitě mě přestaň napínat! Prosím, řekni mi kam jdeme..." žadonila Hermiona.

„Ani nápad! Je to překvapení." zazubil se Fred, vzal jí za ruku a v okamžiku kdy se rozevřely dveře výtahu ji vytáhl ven. Už byli venku na ulici a mířili někam, odkud je Fred mohl přemístit, když Hermiona zabrblala: „Nesnáším překvapení!"

Odpovědí jí bylo Fredovo nesouhlasné potřesení hlavou: „To není pravda a ty to víš. Ty překvapení přímo miluješ, Mio."

„A na to si přišel jak?" chtěla vědět Hermiona. Nevzpomínala si totiž, že by někdy Fredovi říkala, že miluje překvapení.

„Já jsem vždycky plný překvapení. Jsem jedno velký překvapení. A říkáš, že mě miluješ. Takže... Spoj si to dohromady a musí ti vyjít, že Hermiona Grangerová doslova miluje překvapení!" vysvětlil s úsměvem. To, co řekl, donutilo Hermionu se také usmát: „No, když to říkáš takhle... Tak máš asi pravdu." usoudila.

Jenže Fred se zatvářil hraně uraženě: „Asi?!"

„Dobře. Chtěla jsem říct určitě." zakroutila Hermiona s úsměvem hlavou.

„Už jsem se lekl." poznamenal Fred, než stačila Hermiona byť jen protočit očima, dodal: „Pozor! Budeme se přemisťovat." a už byli pryč.

Objevili se v napůl kouzelnické a napůl mudlovské vesničce. Hermiona se okouzleně rozhlédla: „Páni! Je to tu kouzelné."

Bylo zde spoustu menších rodinných domků a všechny vypadaly, jako z nějakého pohledu, nebo jako z pohádky. Udělala pár kroků z uličky ve které se nacházeli a ocitla se v úplném srdci malé vesničky - na menším náměstí. Ve prostřed byla kašna, kolem které si právě nějaké děti hrály na babu. Hermiona si to tu okamžitě zamilovala.

Otočila se zpátky na Freda a zeptala se: „Kde to vlastně jsme?"

„Jmenuje se to tu Tichý Brod. Nachází se asi tři kilometry od Blábolivýho Brodu. Jen tady je to menší a hezčí." informoval ji Fred.

„A už mi řekneš proč tu jsme?" vyzvídala Hermiona.

„Ještě ne, ale za chvíli se to dozvíš. Musíme jít tudy." ukázal na jednu z ulic, které vedli pryč z náměstíčka. Hermiona ho vzala za ruku a už ho k té ulici táhla. Fred se její nedočkavosti zasmál. Jenže Hermiona se najednou zastavila: „Mají tady cukrárnu!" zvolala nadšeně. V tu chvíli si najednou připadala jako malé dítě, zatímco Fred se rozesmál - jemu to připadalo vtipné.

Když se Fred trochu uklidnil, zeptal se: „Nechtěla jsi náhodou vědět, co je to za překvapení?"

Mia se kousla do rtu, načež nejistě přešlápla: „To bych chtěla, ale..." zarazila se, protože nevěděla, jak by větu měla doříct.

„Tak víš co? Nejdřív půjdeme na to překvapení, ať nepřijdeme pozdě, no a potom můžeme zajít do cukrárny. Co myslíš?"

„Jo, to bude nejlepší. Tak už pojď." pobídla ho a společně se, ruku v ruce, vydali ulicí až na kraj Tichého Brodu.

„Jsme tady." oznámil Hermioně, když stanuli před bílým dvoupatrovým domkem. Hermiona se už už chtěla na něco zeptat, ale Fred pustil její ruku, přešel ke dveřím a zazvonil, takže raději nic neříkala, jen přešla k němu a znovu ho za ruku uchopila.

Otevřela jim dost nepříjemně vyhlížející starší paní. Na nose měla brýle, blonďaté vlasy byly protkané stříbrem a dost se na ně mračila.

„Konečně! Už jsem si začínala myslet, pane Weasley, že nepříjdete! A vy se jmenujete?" obrátila se na Hermionu.

Ta chvíli mlčela - někoho tak nepříjemného dlouho neviděla a tak jí ta paní docela vykolejila -, nakonec potřásla hlavou a odpověděla: „Hermiona Grangerová."

„Emilia Dawsonová. Máte hodinu na to, abyste se tady porozhlédli. Až se za hodinu vrátím, domluvíme se co dál." s tím vyšla z domu a zamířila pryč.

„Já bych ocenil kdyby se nevrátila nikdy." odtušil Fred a zavřel dveře.

„Už mi řekneš co tady děláme?" chtěla vědět Hermiona.

„Takže... No... Jak začít? Víš chtěl jsem se zeptat, co bys říkala na to, kdyby jsme bydleli spolu?" působil nervózně, což u něj bylo hodně neobvyklé.

„To myslíš vážně?" zeptala se tiše Hermiona.

Fred ještě víc znejistěl: „Jestli nechceš, tak samozřej-" nestihl to ani doříct a Mia už ho přerušila: „Blázníš?! Jak jako jestli nechci? Samozřejmě, že chci bydlet s tebou! To je jeden z tvých nejlepších nápadů!" hned na to ho dlouze políbila a nechala se skrýt v jeho objetí.

Sice se mu vůbec nelíbilo, že by měl Miu pouštět, ale měli jen hodinu na to, aby si to tady pečlivě prohlédli.

„Jdeme si to tady prohlédnout?"

„Jasně." souhlasila okamžitě Mia. Potom jí ale něco napadlo, nedalo jí to a musela se zeptat: „Jak tě vlastně napadlo jít se podívat zrovna na dům?"

„Já vlastně nevěděl jestli hledám dům nebo byt, ale když jsem pak viděl inzerát, že tenhle dům je naprodej... Hrozně se mi zalíbil a říkal jsem si, že tobě by se taky mohl líbit. Tak jsem prostě domluvil prohlídku." pokrčil rameny.