Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

6. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Ale aspoň v tom nejsem sama. Je v tom se mnou namočenej i Black. Snad poprvý jsem mu vděčná za jeho existenci. No dobře, možná ne poprvý, ale stejnak. Jsem mu vděčná, že se mnou chtěl hrát na tu loď a nemusím se před celou školou cítit trapně jenom já.

Z pohledu Lily:

Vzpomínáte, jak jsem říkala, že Potter je prostě idiot a nikdy se nezmění?

Možná si myslíte, nebo dokonce doufáte, že teď přiznám, že jsem se pletla a on je ten nejdokonalejší člověk na planetě... Ale NE! Ne, Potter je pořád ten největší debil na planetě!

Pořád mě zve na ta jeho pitomá rande, ztrapňuje mně a ještě mu to přijde vtipné... Já chápu, že každý má jiný smysl pro humor, ale tohle ani není smysl! To je naprosté šílenství! Ehm, když se na to tak podíváte, tak svým způsobem ano.

Dobře, když budu upřímná, chci mu dát šanci. Ale to si říkám vždycky a pak se za to svoje dobré srdce proklínám.

I když... Změnilo by se něco, kdybych mu už další šanci nedala? Nejspíš ne, protože Potterovi je to stejnak jedno, pořád dokola si bude mlít svou a nezajímá ho, co si o tom myslím já. Možná tohle je ten problém.

Se vzdychnutím jsem se otočila na trochu pobledlou Magic, procházející po pokoji sem a tam. Potom jsem hodila rychlý pohled na zatažené závěsy u Claiřiny postele a vzdychla jsem znovu.

"Fajn. Prostě se uklidni, já jsem si jistá, že tě vybral. A jestli ne... Tak prostě se aspoň budeš moct na tu hru koukat," povzbudivě jsem se usmála, ale na Mag to nejspíš mělo opačnej účinek.

"Jenomže to je dementní se na to koukat, když víš, že kdybys byla o něco lepší, tak bys mohla hrát!" Frustrovaně si zajela rukou do vlasů rychle měnících barvu. Vypadala fakt komicky, ale kdybych se teď začala smát, nejspíš by mně proklela.

Zrovna, když jsem měla v úmyslu, že jí snad do společenky podívat se na výsledky famfrpálovýho náboru budu muset odtáhnout, se odhrnuly závěsy od Claiřiny postele a z nich vykoukla rozcuchaná hlava.

Myslela jsem, že jako vždycky bez jediného pohledu odpuje, ale tentokrát ne. Usmála se na Magic a spustila:

"Být tebou bych se tam podívat šla. Ale to je jenom taková malá rada," pokrčila rameny a pomocí její hůlky se závěsy zase zatáhly. Magic se rozzářily oči.

Pohledem mi naznačila, že už se rozhodně žádnýho nepřijetí do týmu nebojí a prudce rozrazila dveře ložnice. Na prahu se ještě otočila a směrem ke Claiřině posteli zamumlala: "Dík za radu, Clai." Pak už na nic nečekala a tryskem seběhla schody do společenky.

Já se vydala za ní, ale hned jsem toho zalitovala, protože u jednoho z křesel stál Potter a jakmile mě uviděl, s širokým úsměvem ke mně zamířil.

Dřív, než jsem stihla zmizet, spustil: "Evansová, víš, že poslední dobou mám pocit, že se mi vyhýbáš?! Měli bysme to napravit, co říkáš?" Úchylně zakmital obočím a já převrátila oči. Tohle mi ještě chybělo.

"Co čekáš, Pottere?! Že ti teď padnu k nohám a řeknu, že jsem tě celý ty roky tajně milovala? Ne, to fakt neřeknu," dodala jsem rychle, když jsem si všimla, jak se Potterovi rozsvítily oči. Ach.

"Ne! Opovaž se teď něco říkat, já jdu!" Sežehla jsem ho pohledem a rychle jsem ho obešla a vyběhla obrazem ze společenky. Jak dopadla Magic se budu muset zeptat až potom, nehodlám utrpět nějaké psychické zranění kvůli Potterovi.

Zastavila jsem se až v knihovně, kde jsem sebou plácla do křesla až úplně v rohu a vyfoukla z plic přebytečný vzduch. Tak to bychom měli.