Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

48. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Na to, abych to všechno zpracovala budu nejspíš potřebovat čokoládu. Hodně čokolády. Už teď je mi líto Remových zásob.

Čokolády jsem snědla fakt hodně. A potom jsem strávila skoro všechen volnej čas, co jsem po škole měla, na koštěti a prolítala snad všechny místa na pozemcích.

Bylo to hektický. Všechno. Hlavně posledních pár dní. Pořád jsem tak nějak zpracovávala skutečnost o mých rodičích - všichni mi vlastně pořád říkají jménem, který ani není moje... Nikdo kromě Moon to ale neví -  a do toho se docela dobrovolně s Claire přidala k Lily na učení na OVCE, protože přece jenom, nechci to podělat.

Srolovala jsem pergamen s esejí pro Kratiknota a u toho loktem omylem ze stolu schodila kupičku pomačkaných pergamenů.

Sehnula jsem se, abych je zvedla a u toho pohledem zavadila o něco třipytivýho, co se vyjímalo mezi pergameny na zemi.

Při bližším pohledu mi došlo, že je to ta růže ve skle, kterou jsem od někoho dostala k Vánocům. Musela jsem jí někdy zastrčit pod pergameny a pak na ní zapomenout, protože jsem jí už tak měsíc neviděla.

Růže zčervenala, ale několik lístků měla pořád pomačkaných. Dřív, než jsem si jí stihla prohlídnout blíž, někdo zaklepal na dveře.

Rychle jsem posbírala pergameny a hodila je na stůl. Potom jsem zamířila ke dveřím a v duchu přemýšlela nad tím, kdo by to tak mohl být.

Kluci to nebudou, ty by přišli oknem, holky odvedle by neklepaly a nikdo další mě nenapadal.

Když jsem otevřela dveře, stála za nima ta úplně poslední osoba, kterou bych tady čekala.

Zmateně jsem zamrkala, ale potom se vzpamatovala a tázavě pozvedla obočí. "Co tu děláš? Nespletla sis ložnici?" Založila jsem si ruce v bok a upřela ne zrovna přívětivej pohled na Samanthu.

"Očividně nespletla. Chci s tebou mluvit. Jestli teda můžu," vypadlo z ní.

"O čem?" Zeptala jsem se a absolutně nechápala, co se to děje.

"No..." Na chvíli zaváhala, ale nakonec z ní vypadlo: "O Siriusovi."

Nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet a poodstoupila jsem ode dveří, aby mohla vejít dovnitř.

"Nestalo se mu nic, že ne?" Možná až moc vystrašeně jsem se zeptala, soudě podle Samanthy pohledu.

"Ne, je v pořádku. Teda, jak se to vezme..."

"Jak jako?"

"Magic. Prostě a jednoduše - vím, že jsme si nesedly a když to řeknu na rovinu: nemám tě ráda. Ale mám ráda Siriuse. A on má rád tebe," Samantha na mě váhavě zatěkala očima.

"Co?" Musela jsem se prostě zeptat.

"Se Siriusem jsme kamarádi a přece chodí s tebou! Vždyť si vždycky vybral tebe, ne mě."

"Tak se na to díváš ty. Ale on si chtěl vybrat tebe. Jenomže si myslel, že ho nebudeš chtít. A tak se tahal se mnou, protože jsem byla zrovna po ruce!" Samantha naštvaně vyprskla. Nemyslím si ale, že tentokrát byla naštvaná na mě.

"Jak to můžeš vědět?"

Blondýna si prohrábla kudrnatý vlasy a tiše spustila: "Vidím, jak se na tebe dívá. Vždycky, když si myslí, že se já nedívám. Idiot. Jak se na mě nalepí jenom, když ty jdeš kolem a potom mě zase odstrčí. Jak chce, abys žárlila. Jak se vždycky, když jde kolem tebe, snaží vypadat co nejlíp, jak rád mluví o tom, co třeba zrovna děláš nebo si dělala - jako kdyby mě to snad zajímalo - "