Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

30. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Ale je pěkný, že mu tohle vědomí dokázalo vykouzlit ďolíčky. Sakra. Budu se muset znovu štípnout.

Natáhla jsem se pro flašku a pomalu si lokla. Alkohol mi trochu otupil smysly, ale nebylo ho tolik, takže jsem pořád zůstávala napůl střízlivá. Možná víc než napůl.

Vlastně doteď nechápu, jak se sem Siriusovi povedl propašovat, ale nechtěl mi to říct. Každopádně jsem se nechala tak trochu překecat a teď tu vedle sebe sedíme na posteli a hrajeme šachy. Ty jsem zas vzala já.

Já vím, nechtěla jsem pít, ale já ani nepiju. Skoro. Měla jsem jen malinko. A navíc mě ten čokl vyprovokoval. Zase. To není dobrý.

Každopádně teď má ďolíčky skoro pořád. Asi jsem vtipná. Haha.

"Šach mat!" Vykřiknu pochvíli a Sirius sebou plácne do polštáře. "To není fér, zas jsi vyhrála," zamumlal a já se ušklíbla.

"U Merlina, to není možný! Sirius Black uznal svojí prohru," rýpla jsem si a začala skládat šachovnici. Přece jenom už bylo dost pozdě a zítra se ještě nějakým způsobem budeme muset dostat zpátky do Bradavic.

"U Merlina, to není možný! Magic Lloydová prostě nedokáže Siriuse Blacka nechat na pokoji," napodobil můj hlas a nedopitou flašku Ohnivý whisky položil na zem vedle postele.

"Spíš obráceně," poznamenala jsem hořce a strčila do něj, aby se převalil na svojí půlku. (Vlastně to nebyla ani půlka. Jenom pár centimetrů a ty měl jenom kvůli tomu, že to s ním jinak nešlo.) Nepřevalil.

"To není pravda, ty sis začala. A já ti to jenom začal oplácet," zadíval se na mě a já nesouhlasně zakroutila hlavou.

"Ne. Ty sis začal. Už ve vlaku, pamatuješ?" Myslím, že by možná bylo rozumnější tohle probírat ve stoprocentně střízlivým stavu, ale budiž.

"To teda ne - e," tvrdohlavě si založil ruce na prsa a posadil se naproti mě a já ho napodobila.

Vlastně ani nevím, proč jsme tohle dělali, ale asi jsme oba byli moc tvrdohlaví. Za to může ten Nebelvír. A taky trošku opilí. (I když můžu být po dvou locích opilá?)

Možná jsme hráli takovou tu hru, že kdo mrkne jako první, tak prohrál. Blbý bylo, že Sirius vůbec nemrkal a já taky ne. Upřeně jsme si zírali do očí a ani jeden z nás neucuknul. Občas umíněnost nemá mezí.

Vlastně mi tohle docela vyhovuje. Ty oči jsou hezký. Trochu připomínají oceán, ve kterým se můžete lehce utopit. Já se v nich topím... Sakra. Tohle bych neměla.

Musím myslet na Mattovi oči. Modrá - eh - jako - ehm - pomněnky. Ne, nejsou jako pomněnky. Jsou takový... Neoceánový. Světle modrý, s nádechem do zelena.

Zato Siriusovy vypadají trochu jako oceán uprostřed bouřky.

Nemohla jsem ucuknout pohledem, to jsem Siriusovi nemohla dopřát a on mě očividně taky ne.

Začalo to být zvláštní. Čím víc jsem se mu zavrtávala pohledem do očí, tím víc jsem přestávala vnímat svět okolo.

Jako kdybych nemohla řídit svoje tělo, jsem nenápadně těkla očima k jeho rtům. Vlastně bych teď měla čistě teoreticky prohrát, ale upřímně řečeno by v tom případě Sirius prohrál jako první, protože on s tím zíráním na mojí pusu začal.

Pak, jako kdyby mi hlava úplně vypla (za to určitě mohly ty jeho magnetizující oči) jsem se k němu naklonila.

Měla jsem přece jenom trošku (trošičku) připito, za střízliva bych to určitě nikdy neudělala, (začínám mít pocit, že ty dva loky spíš beru jako takovou výmluvu) ale nešlo to zastavit. Moje tělo mě přestalo poslouchat a řídilo mě jenom srdce. Nejspíš.