Ledové hradby

Narozeninové překvapení

Ve chvíli, kdy si Azar zaujatě prohlížela tvar svého nového účesu, zazvonil kostelní zvon. Přesně dvě hodiny odpoledne. Azar si ve spěchu přehodila svoje zrzaté vlasy na záda a ladně otevřela dřevěné dveře od svého pokoje. Pomalým krokem se z jedné strany chodby blížila ke schodům, které ji vedly dolů. Svou levou ruku položila na zábradlí, které ohraničovalo schody a nechala ji sjíždět dolů. Nadzdvihla si šaty, aby se nemusela obávat, že o ně zavadí nohou. Když viděla pohled na své domácí střevíce vyděsila se, že si nevyměnila obuv.

Jak mohla na tak důležitou věc zapomenout? Obrátit se ale neodvážila a dál pokračovala ve své cestě. Tajně doufala že si jejích střevíců nikdo nevšimne. Když ji čekal poslední schod zahlédla ji štíhlá služka. Měla blonďaté vlasy, které u kořínku začínaly hnědou. Sama nosila jednoduché bílé šaty a v ruce zrovna nesla pár ručníků.

,,U pana krále!" vyděsila se služka, ,,Princezno kde máte své bálové střevíce. Oslava za chvilku začíná, nedovolím, abyste tam šla takto." zakryla si služka ústa a vykulila oči. Přeci jen, oslava už oficiálně začala, a tak by se Azar měla co nejdříve dostavit do tanečního sálu, aby přivítala hosty.

Služka luskla a starostlivě se rozhlédla kolem. Najednou z prvních dveří, které byly zasazené v dlouhé chodbě, vyběhla uklízečka. Služka ji podala ručníky, které původně nesla a gestem naznačila princezně, aby ji následovala do posledních dveří dlouhé chodbě. Azar neváhala a služku s úsměvem následovala.

Hned jak Azar vstoupila, služka za ní opatrně zavřela dveře. Byl tu nespočet bot. Velké vysoké police byly plné vysokých a mohutných bot a na zemi stály jemné letní střevíce. Služka neváhala, sáhla mezi střevíce a vzala ty s nejvyšším podpatkem. Byly to bílé střevíce s malými detaily, takže se to hodilo jak k šatům, tak ke krystalu, který si hověl na Azarnině krku. Azar se posadila na židli a vyhrnula si šaty tak, aby služka měla prostor ji sundat jednoduché bílé střevíce a nahradit je těmi ozdobnými.

Chůva dávala pozor, aby sundání střevíců princezna ani nepostřehla a rychle je vyměnila. Najednou se dveře do místnosti otevřeli. Bez ptaní a klepání do místnosti vtrhl Leo. Azar ho skoro nepoznala. Namísto do červena zabarvené uniformy, kterou normálně nosil, měl lehce červené sako.

,,Pardon nevěděl jsem, že jste tady," řekl a vyšel opět na chodbu, aby tak omluvil jeho nečekaný vchod. 

,,Král vás hledá princezno. Poslal mě, abych vás doprovodil do tanečního sálu. Prošel jsem už celý hrad, ale opravdu mě nenapadlo, že budete zrovna tady," vyjasnil Leo.

,,Omluva se přijímá," zvedla se Azar z židle, ,,potřebovaly jsme jen dořešit detaily," usmála se a vyšla na chodbu za Leem, který spokojeně kývl a rukou naznačil směr cesty. Azar se ještě nenápadně otočila a tiše řekla: ,,Děkuji," usmála se na služku, která jen rukou naznačila že nemusí děkovat.

Leo spokojeně vedl směr ačkoliv ho Azar moc dobře znala. Na schody si opět lehce nadzvedla šaty a u posledního schodu je nechala sami spadnou k zemi. V přízemí namísto dlouhé chodby byla jedna malá, která spojovala především místnosti, kde se často pohybovala královská rodina. Oni ovšem vešli do největších dveří, které v chodbičce byly a které vedli mimo tyto prostory. Leo je otevřel a nechal Azar projít. Ocitli se v tanečním sálu. Lidé už tu na ně čekali, ale jejich příchod nijak neovlivnil proud dění.

Na jednom konci sálu byly velké dveře, dokořán otevřené a spojovali tak dva velké sály. Jeden sloužil především na tanec - v královské rodině je označován jako taneční sál - a druhý byl plný dlouhých stolů s jídlem a pitím. V prostoru druhého sálu byly rozmístěné kulaté stoly a židle, kdyby se někdo chtěl k jídlu posadit nebo kdyby si jen chtěl odpočinout, od společnosti a dopřát si chvíli klidu.