Ledové hradby

V zahradách

Když se Azar ocitla venku, omámila ji vůně růží. Všude kolem tyto bílé květiny, zdobily královské zahrady. Azar následovala uličku vytvořenou z květin dokud nenarazila na dřevěnou rakev, bez víka. 

Princezna se vyhnula pohledu na nehybného přítele a stoupla si opodál. Vedle ní stáli stráže v černých uniformách a seřazení v linii. Následně už zde stálo jen pár obyčejných občanů, kteří se odvážili zúčastnit. Většina z nich se výrazně snažila zakrýt svůj smutek, ale někteří si od slz nepomohli. 

V následujícím okamžiku, přišel i král. Rozhlédl se kolem a když zjistil že jsou už všichni přítomní, začal svůj proslov;

,,Děkujeme za účast. Dnes jsme tu proto, abychom uctili památku mého nejvěrnějšího přítele a vašeho nejzodpovědnějšího strážného..." Azar se na zbytek proslovu nesoustředila. Namísto toho, se ji v hlavě přehrával moment kdy Eaton zasáhl Lea. Stále a stále opakující se smyčka. Z jejich myšlenek ji vytáhl až strážný vedle ní, který si už nadále nedokázal pomoci a rozbrečel se. Ona se rychle obrátila na krále, který právě dokončil svůj proslov. Už měla v plánu vykročit vpřed a začít ten svůj, král ale namísto ní požádal Blaze o pár slov.

Blaze neváhal a svůj proslov odříkal rychle. Některým slovům tak bylo těžké porozumět. Následně se opět postavil na své místo mezi strážné. 

Azar měla co dělat, aby se zde nerozbrečela. Nakonec se rozhodla odběhnout dál do zahrad. 

Mezi keři a stromy se Azar posadila na trávu. V tento moment už slzy neudržela. Stále nechtěla věřit že Lea už neuvidí. 

Když se konečně dokázala uklidnit, hluboce se nadechla a opřela si čelo o kolena. Chvíli nechala myšlenky jen různě pobíhat v hlavě. Jako v každé těžké situaci se snažila nahmatat svůj krystal, který tam ale nebyl.  

Najednou slyšela jak ruch lidí na pohřbu ubývá. Znamená to že se účastníci odebrali do hradu? 

Princezna opatrně obešla pár keřů, aby se podívala zda-li opravdu všichni odešli. Nikdo nikde. Pomalu přišla blíž k rakvi. Zdobený kus dřeva v Azar vyvolával vše různé emoce. Pohled na jejího přítele ji zarazil. Cítila jak ji mráz přejel po zádech. 

,,Proč si tu s námi nemohl ještě chvíli zůstat?" zavzlykala Azar jakoby ji měl Leo odpovědět.

Azar se sklonila a sáhla po jedné z růží, co zdobily rakev. Následně ji přítelovi položila na hruď. Když květinu pokládala, všimla si že má Leo něco pod košilí. Nepomohla si a pokusila se předmět vytáhnout. V ruce držela velký ohnivý krystal. Takový jako nosí její otec. 

Zůstalo jí to jako jediná vzpomínka na Lea. 

Slunce se schovalo za moře a společně s ním zmizela i jakákoliv zmínka o Leovi. Azar zůstal v ruce jen jeho krystal. Na břehu moře, na konci zahrad seděla sama princezna s větrem a pravidelným zvukem vln, narážejících do pevniny. Kdyby zde teď byl Leo, nejspíš by i Azar byla na tréninku stráží. Ten se ale bohužel zrušil, kvůli Leově nepřítomnosti. 

Celý den váhala, zda-li si má přítelův krystal nasadit, ale až teď se k tomu odvážila. Konec konců, jeho krystal bude hrdě nosit. 

Když ji konečně slabé cvaknutí připnulo krystal kolem krku, cítila na hrudi teplo, které se pomalu šířilo dál do jejího těla. 

Z jejího snu, se stala noční můra. Kdyby netoužila po ledových kouzlech, mohla by tu dnes sedět s Leem. To se ale nestalo.

Azar nechala pravidelné, klidné vlny, aby odnesly její myšlenky.