Ledové hradby

Obraz Azarniny matky

,,Nesahej na mě!" ozvalo se z kraje rána po celém hradě. Stráže a uklízečky ve všech chodbách se zastavili když slyšeli jak se Azarin hlas zvýšil a rozezněl. Ačkoliv stráže se snažili bránit sebevíc, svému pokušení naslouchat rodinné hádce princezny a krále, dlouho netrvalo a zaposlouchali se do přísného hlasu krále Frosta.

,,Dnes budeš mít kolem krku červený krystal! Snad nechceš aby si hosté mysleli že samotná princezna odmítá vládnout ohni?" s koncem královy věty hlas znejistil. Azar přemýšlela co na to otci řekne, je lepší být upřímná nebo dělat rodině radost? Pro ni byla odpověď jasná: ,,A měli by pravdu, nechci."

Král se odmlčel. Posadil se do červeného křesla, na kterém seděl než přišla Azar. Lámal si hlavu se svou odpovědí. Co čeká že jí na to řekne? Mohl by zvýšit hlas, ale pro někoho jako Azar, by to nemělo cenu, neposlechla by, ani kdyby to byla jediná možnost. Sklopil hlavu do svých dlaní a zabral se do myšlenek.

Azar v tu chvíli mrazilo v zádech. Ještě nikdy se nestalo, že by měla poslední slovo. Většinou ji za tuto poznámku otec udělí domácí vězení s nejlepšími stráži, ale dnes Azar jeho reakce opravdu překvapila. Měla by mu něco říct? Zaplavil ji pocit viny, který byl silnější než kdy jindy. Udělala dva kroky vzad a počkala zda-li si otec uvědomí, co má v plánu. Králova hlava se v dlaních ani nehnula a vypadalo to, že to ještě nějakou chvíli potrvá. Azar si to vyložila, jako její šanci odejít. 

Potichu našlapovala svými červenými střevícemi na kluzké dřevo. Už byla skoro u dveří když se před ní otevřeli. Do knihovny vstoupil Leo, jeden z nejlepších přátel královské rodiny. S králem Frostem se seznámili na výpravě přes ohnivou říši. Krátce po tom se Leo rozhodl nastoupit jako personál do hradu. Dřív pomáhal uklízečkám nebo hlídal Azar, když byla ještě malá. Dnes už je hlavní stráží a má za úkol dohlížet na své podřazené.

,,Pane králi," olízl si Leo ret a pokračoval, ,,chybí nám tác sušenek a barely s limonádou také ještě nedorazili." Teď se tu ovšem bavili pouze o maličkostech. V tanečním sále a na náměstí se dnes bude pořádat oslava Azarnin narozenin. Výzdoba se už připravuje celé měsíce a jídlo už je domluvené asi týden. Bude to velká oslava. Pro království je velmi důležité, že právě dnes princezna dosáhla plnoletosti. Všichni se na oslavu moc těší, pití, jídlo a tanec nikdy neomrzí. Král Frost nakonec slíbil i nějakou podívanou s ohněm a to si lidé nemohou nechat ujít.

Král se zvedl a vzal Lea kolem ramen. Ladným krokem se dostali ke dveřím a spokojeně pokračovali chodbou dál. Hned začal mluvit a ujišťovat se, zda je zbytek věcí pod kontrolou a Leo jen spokojeně přikyvoval a naslouchal, co král říká. Tedy skoro naslouchal, jedním okem se podíval na Azar a s úsměvem na ni mrkl. Ona mu gesto oplatila a šla zavřít dřevěné dveře, kudy Leo a král odešli.

Zůstala tu sama, tedy s hromadou knih kolem sebe, ale jinak sama. Za červeným křeslem, kam její otec rád sedal se zajímavou knihou v ruce, se v krbu pohyboval oheň. Kolem bylo spousta polic s knihami, které byly rozřazené tak, aby každý kdo tu bude, dokázal najít to, co hledá.

Azar přejížděla pohledem z jedné knihy na druhou, až najednou tam police chyběla. Namísto police zde visel obraz. Zlatý rám krásně zvýraznil blonďaté vlnité vlasy. Na tvářích si hověl úsměv a o kousek výš byly krásně modré oči, plné lásky a nevinny. Pod obrazem bylo do zlaté tabulky vytlačeno ,,Královna Bella", jako vzpomínka na Azarninu matku. Před osmi lety ji zabil král ledu, když k nim Azarniny rodiče jeli na návštěvu. Azar v tu dobu hlídal Leo a celé království děkovalo králi, že ji zakázal jet s nimi. Azar nevěřila že by král Phoenix byl něčeho takového schopen. O království ledu něco málo četla a ví, že to autor vidí jako mírumilovnou říši s chytrým vládcem. Přímo o králi v té knize nic moc nebylo. Hledala i jiné knihy, ale Leo ji upozornil, že to je zbytečné, protože po smrti královny Belly nechal král Frost všechny knihy o ledu spálit.

Azarniny myšlenky se rozvířili. Vrátila se jí do hlavy myšlenka, že její matka je mrtvá. Že už ji neuvidí. Nikdy. Potřebovala se těchto temných myšlenek co nejdřív zbavit. Otočila se k obrazu matky zády a její pohled si převzala kniha, která ležela na otcově křesle. Musel ji číst její otec, než za ním přišla s tím, že odmítá nosit červené šaty a červený krystal na svoji narozeninovou oslavu. Už chtěla knihu vzít, ale těsně předtím ji zaplavila myšlenka: Co když tam je něco horšího než vzpomínka na smrt její matky? Část sebe jí nabádalo ať knihu nechá na svém místě a hledí si svého, ale druhá část chtěla vědět co je kniha zač. Jedna věc byla jasná - Azarnin otec nečte nic co s hezkým koncem, nerad čte vymyšlené příběhy, on radši fakta. 

Azar opatrně zdvihla knihu a nalistovala první stranu. Kniha nebyla tlustá, takže to netrvalo tak dlouho. Písmo, kterým kniha byla psaná, hned poznala. Psal to Leo. Nevěděla, že píše knihy. Kdy na to asi tak má čas? Vždyť všechen čas tráví na hradě. 

Nechala knihu ať ji tyto otázky sama zodpoví. Prvních pár stránek se pouze zmiňovalo o ohnivé říši - nic co by Azar nevěděla. Za nedlouho se blížila ke konci, když našla něco velmi zajímavého, stálo tam: Ale věřím, že o ohnivém království něco víte, pokud tuto knihu teď čtete. Teď k tomu ledovému. Jednou jsem tam byl a měl jsem šanci spatřit i samotného krále Phoenixe a královnu Biancu, jejich syn tam bohužel nebyl. Musím uznat že jsem byl poněkud zklamaný, že jsem nemohl poznat někoho, o kom se mluvilo nejvíce, díky jeho prazvláštnímu vzhledu. Prý je ale i přesto svým rodičům podobný, jako vejce vejci a já jsem ochoten se do ledového království znovu vypravit, abych se o tom přesvědčil na vlastní oči. Viděl jsem, jak na okraji střechy hradu narůstají rampouchy, ne pomalu, tak jak to všichni známe, ale kouzlem. Určitě bych se ještě někdy rád podíval na další oslavu zimy, do ledového království. Cítím se, jako kdybych teď ranil lidi, které mám rád a jsou mi blíž než kdokoliv z ledového království, ale tohle bylo to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Azar přemýšlela, jak reagovat na poslední věty z celé knihy. 

Vydechla, knihu radostně zahodila na křeslo, tak jak ji tam našla a rozběhla se ven z knihovny. Běžela dlouhou chodbou a každého koho viděla pozdravila nebo jim hrábla do vlasů. Co jí vlastně potěšilo na tom, že Leo viděl oslavu zimy v ledovém království? Všechno. 

Nabírala rychlost a zamířila po schodech nahoru. Jediné co jí bránilo běžet tak rychle, jak by si přála, byly její dlouhé bílé šaty. Po tom, co odhodlaně zdolala schody, se dostala na další rovnou a dlouhou chodbu. Namísto svého pokoje zamířila na úplný konec chodby, kde ji čekaly zdobené dveře. Otevřela je a ocitla se na nejvýše umístěném balkóně, v jejich hradu. Opatrně přišla k nízké zdi, která ohraničovala konec balkónu, položila si na ni obě své dlaně a zdvihla se ze země. Strašně chtěla projevit své nadšení, ale nenapadlo ji, co by měla poddaným sdělit.

,,Děkuji" Azarnin hlas se ozval po celé říši. Lidé vyšli z domů, ti co právě někam šli se zastavili a vzhlédli směrem k balkónu. Postupně všichni začali tleskat a křičet ,,Vše nejlepší princezno." 

Až když to Azar slyšela, tak si uvědomila, co udělala. Nejen, že se nechala unést, ale zároveň to slyšelo nespočet obyvatel. Všichni ji ale pochopili jinak než zamýšlela. Všichni se tady začali radovat z narozenin, které měla dnes Azar oslavit.

Mávla nad tím rukou s tím, že to stejně už nezachrání a lepší je, když si všichni myslí, že se raduje ze svých narozenin než z malé zmínky o ledovém království. Určitě se musí později zeptat Lea na ledové království, na krále Phoenixe, jeho ženu a syna. Teď, ale asi bude lepší, když bude chvíli zticha.