Do posledního dechu ✓

46. Zemřeli jsme v Nurmengardu 1999 - část druhá

„Nevšimla jsem si, že by sis stěžovala na neohroženost, kterou jsem tvé rodině zařídila! Díky mně jste nedotknutelní!" zasyčela vyčítavě a vzápětí překvapeně povytáhla jedno obočí, když se Narcissa falešně rozesmála.

„Jediné ohrožení pro mou rodinu jsi ty!" vyprskla a znovu na ni vypálila, ale i tentokrát se Bellatrix kletbě hravě vyhnula. Teď však poněkud vztekle, jak si Draco všiml.

„Dost, Narcisso!" okřikla ji rázně černovlasá smrtijedka a její pohled zledověl. „Neopovažuj se stavět se mi do cesty! Zmiz mi z očí, než ti ublížím, drahá ses-" Bellina slova zanikla ve výkřiku.

Byl to výkřik Minervy McGonagallové, která tím na sebe upoutala pozornost většiny. Podívali se jejím směrem, někteří v obavách, že se té úchvatné ženě něco stalo. Byla však naprosto v pořádku, až na několik ranek v obličeji. Její výkřik byl spíš varovného rázu. Následovali její pohled, a Draco v tom momentě na pár vteřin zkameněl, zatímco Bellatrix se usmála.

Vlčí děti. Vyběhly z útrob Nurmengardského hradu a okamžitě útočily. Nejen na členy odboje, ale i na smrtijedy, kteří před nimi couvali a okamžitě se bránili. Dokonce i Kingsley začal instinktivně couvat a s ním i většina členů odboje, kteří ta stvoření zpozorovala.

Vlčí děti. Těžké bylo útočit na ně, zvlášť pro ty, kteří si uvědomovali, co jsou zač. Malé, sotva pětileté děti, nevinné a přesto zakleté a pomocí lektvarů udržované ve stádiu neúplné přeměny ve vlkodlaky. Divoké jako nejdivočejší vlci daleko od civilizace, agresivní, zoufale toužící po lidské krvi, která je jejich jedinou potravou, jediným zdrojem síly. Neuvažují jako lidé, jako děti, ale jako zvířata, která byla dlouhou dobu držena v zajetí a nucena hladovět. Vlčí mláďata, která kdysi byla dětmi. Obyčejnými dětmi, než se jim do života připletla Bellatrix a zničila je.

„Ne! Nezabíjejte je!" volala Lenka zoufale, ale smrtijedi si jí nevšímali. Ve snaze zachránit si život metali kolem sebe jednou smrtící kletbou za druhou. Kousnutí vlčích dětí je totiž smrtelné, a přesně tím, co Bella potřebuje. Najednou už nebojovala temná strana proti straně světla, pro jednu chvíli bojovali smrtijedi po boku členů řádu proti nové hrozbě, proti třetí straně. „Jsou to děti!" zvolala se slzami v očích a vzápětí bleskově odvrátila hlavu od jednoho z vlčích mláďat, které na ni zaútočilo, ale dřív, než to stihlo, bylo zabito. K zemi dopadlo mrtvé dítě, paradoxně po smrti vypadajíc tak lidsky. Lenka klesla na kolena a vyzvracela se, po tváři jí tekly slzy.

Vera, která potlačila své morální hodnoty a projevila svou krutou, smrtijedskou stránku, vlčí děti bez problémů zabíjela. Po tom, které ohrožovalo Lenku, vrhla dýkou. Ta stvoření totiž byla hrozbou, velkou hrozbou, kterou bylo potřeba zneškodnit. Nemohlo se o nich přemýšlet jako o normálních dětech, neboť jimi ta vlčata nebyla. Už dávno ne. Byly to Bellou a Šedohřbetem vytvořené stroje na zabíjení. A tak se o nich muselo přemýšlet, a tak se s nimi muselo jednat.

Stříbrná dýka, ta byla nejúčinnější. Přišlápla vlčí dítě, zapřela se o jeho tělo nohou a poté z jeho břicha trhnutím dýku vytáhla. Stříbrná čepel, pošpiněna krví dítěte, se zaleskla ve slunečních paprscích. Vera se rozhlédla kolem sebe, přimhouřila oči a pak švihem vrhla dýku směrem k Georgeovi. Vlčí dítě naposledy zavylo, panicky rozevřelo oči a poté se ztuhle svalilo k zemi. George se vytřeštěně podíval na rusku, jejíž tvář byla kamenná, dokonale bez emocí. Nekomentoval to, neměl na to čas, neboť smrtijedi znovu začali útočit i na ně během toho, co se dál bránili dětem.

Bolestný, naprosto zoufalý výkřik proťal všeobecnou bitevní vřavu. Lenka klesla k zemi, oči dokořán rozevřené. Měla to rychlé. Z hrdla jí řinula krev. To ji jedno z dětí, které nechtěla zabíjet, samo zabilo. Jako první zareagoval George. Vrhl se k ní a holýma rukama popadl vlčí mládě, načež ho vztekle odhodil shodou okolností přímo na Veru, která do dítěte vrazila kudlu v momentě, kdy zády dopadlo na zem.