RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 46.

„Mám pozvat na večeři i tetu Agnes?"

Máma seděla zapáleně u kuchyňského ostrůvku nad seznamem hostů, které měla v úmyslu pozvat na Štědrovečerní večeři. Účast byla značně omezena, jelikož každý z pozvaných příbuzných se musel před příchodem vyrovnat s faktem, že bude přítomen i Martin. Jak jinak, když se to mělo odehrávat u něj doma.
Byla to docela změna oproti minulým rokům, kdy jsme svátky trávili doma, ve trojici.
Dokonce jsme se shodly na tom, že letos dům zdobit nebudeme a raději přeneseme všechny naše dekorace k Martinovi, který doposud žádné neměl.

„Nevím, nekřičela po tobě v telefonu tolik, jako teta Carla."

„Pravda, Agnes pozveme." Rozhodla nakonec máma a u jejího jména si udělala zvýrazňovačem zelenou značku.

Očividně jsem byla jediná z naší části rodiny, kdo s tím neměl žádný problém, ačkoliv zrovna mně by to mělo přece vadit nejvíc. Na Martina jsem si zvykla velmi rychle. Konec konců za to mohl právě on, jeho umění naslouchat, a taky vařit.
Ani jsem si nedovolala představit, jak brilantní musel být nadívaný krocan nebo perníčky, pokud se do toho pustil on. 

Vyhoupla jsem se na židli vedle mámy.

„Co jeho rodina?" vyzvídala jsem. „Přijdou jeho děti nebo rodiče?"

„Ne," odpovídala mi, stálé procházející jmenný seznam. „Budou spolu večeřet den na to, v nějaké luxusní restauraci za městem. Jsme prý zvány, tak když budeš chtít, můžeme se připojit."

Kývala jsem hlavou, ale zrovna nad tím jsem neuvažovala. Do hlavy se mi vkrádala myšlenka potenciálního lynče, až by spolužáci zjistili, že jsem Ghost. Ošila jsem se, což neuniklo pozornosti mé matky. Pohled "vyklop to" mi propaloval díru do čela.

„Mamko, co si myslíš o bulváru?"

Nad vyhýbavou otázkou se musela zamyslet. Všimla jsem si, jak zkoumá mou řeč těla, ve snaze rozklíčovat, proč se jí zrovna na tohle ptám. Promnula si bradu.

„Lidi ho baví číst, a kdo říká, že by ho nikdy nečetl, tak pěkně kecá. Například kolegyně v práci mají prolouskané snad všechny plátky, co v tomhle městě můžeš sehnat."

Povytáhla jsem obočí.

„A ty sama ho čteš?"

„Občas," přiznala. „Proč se mě ptáš zrovna na tohle? Chceš být někdy v životě bulvární novinářka?" zasmála se.

Když viděla můj prázdný obličej, její úsměv trochu ochabl. Pohladila mě po vlasech a věnovala mi vroucný výraz, jaký mámy dávají jen svým milovaným dětem. Třeba když jim říkají, že jsou pro ně nejkrásnější na celém širém světě, i když pravděpodobnost, že vyhrají jakoukoliv soutěž krásy, je mizivá.

„Rito, jsi moje chytrá holka. Jsem a budu na tebe hrdá, vždycky. I když se rozhodneš psát bulvár. V podstatě bys tím dělala službu společnosti, takhle bych na to nahlížela já."

Položila jsem svou tvář do její jemné dlaně a nechala se hýčkat tím hřejivým dotekem.

 Sice jsem se nerozhodla, jestli video ukázat či ne, ale zaručeně jsem věděla, že ať udělám cokoliv, budou za mnou stát vždycky lidé, kterým na mě skutečně záleží. Dostavovalo se mi nepatrné úlevy.

Na jídelním stole mi zavibroval telefon.

„Haló?" Řekla jsem hned potom, co jsem hovor přijala.

Rachot na druhé straně mi skoro roztrhal bubínky.

„Doufám, že neděláš nic důležitého, protože si pro tebe jedu!"