RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 25.

Martin Pennelhoff byl oficiálně tím nejvtipnějším pediatrem na planetě zemi. Zrovna nám vyprávěl, jak totálně vyhořel u své první operace apendixu.
Jeho oblíbený pedagog si ho přizval jako asistenta, z čehož byl samozřejmě maximálně nadšený. V očích svých spolužáků se z něj stala hvězda. A tak tedy Martin skutečně šel ke své první, opravdové operaci. Umyl se jako skutečný chirurg, sestřičky mu pomohly do mundůru a spolužáci na něj napjatě zírali skrze prosklený prostor určený studentům medicíny. Vše probíhalo předpisově, dokud ho jeho mentor nevyzval, aby provedl závěrečný řez a šití. Martin se k té výzvě postavil sice čelem, za pár chvilek si už ale nic nepamatoval.
Při pohledu na lidské orgány z blízka, se mu udělalo tak špatně, že se stihl akorát zapotit všude po těle, a potom se svalil k zemi jako pytel přezrálých hrušek. Při pádu se pak nešťastně trefil čelem do hrany operačního stolu, takže z něj valilo krve víc, než z chudáka operovaného.
A zatímco se mu všichni, včetně pedagogů a dalších doktorů v nemocnici, smáli až do posledního ročníku, jeho jediný pravý kamarád Arnold Bynes, který dnes pracoval v laboratořích, mu pravidelně velmi ochotně připomínal, co se do detailu stalo.

Mě skutečně upřímně pobavil. U mámy jsem si nebyla tolik jistá, jestli se jí vážně zdál tak vtipný, nebo toho jen moc vypila. V křesle už skoro ležela a na nás oba se usmívala jak měsíček na hnoji. Samotný Martin si se mnou párkrát vyměnil tázavý pohled, jestli už toho nebylo dost. Když se jí pak povedlo smést skleničku o vína na zem, Martin se nepřirozeně napřímil v zádech. Prohlédla jsem si hromádku ostrých, skleněných střepů, válejících se pod stolem.
Máma se pokusila dostat na kolena a posbírat je, ale naštěstí ji Martin včas zastavil.

„Pojďme si lehnout," nabídnul jí, když na něj jen nechápavě civěla. „Rita to poklidí."

Věnoval mi všeříkající, prosebný pohled, načež já automaticky přikývla. Nějakým zázrakem se mu povedlo mámu postavit a následně odprovodit do její ložnice. Já se mezitím chopila lopatky a smetáku.

Bylo mi stydno za ni. Kdybych tu sklenku roztřískala já, bylo by to k pochopení. Ale dospělá žena, která si sem přivedla svého milence, před nímž se chtěla blýsknout v tom nejlepší světle, si měla hladinu alkoholu v krvi asi lépe pohlídat.
Znechuceně jsem vysypala střepy do koše. Martin mezitím potichu sešel ze schodů a začal sbírat všechny své věci.

„Teď už vážně jdete, co?"

Pokusila jsem se o nevinný úsměv, i když jsme oba věděli, že to moc úsměvná situace nebyla. Martin si upravil kabát a své prošedivělé vlasy posadil károvanou bekovku.

„Měl bych, za pár hodin jdu na směnu a chtěl bych se na ni vyspat."

„Jo," kývla jsem. „Omluvte mámu, normálně se tak nechová..."

„Rito," zarazil mě. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Byl to úlet. Aspoň vidíš, po kom to máš."

Oba jsme se tomu zasmáli, i když můj smích doprovázela jakási náhlá hořkost.
Vyprovodila jsem ho na verandu, kde se na mě naposledy otočil.

„Moc jsem si víkend s vámi užil, snad to nebylo naposledy."

Podle jeho výrazu jsem usoudila, že to myslel vážně. S jedním koutkem nahoře jsem párkrát pokývala hlavou, zatímco jsem se opírala o dveře.

„Třeba příští víkend," sklopila jsem zrak k zemi. „Mějte se."

„Ty taky. Dobrou."

Hned jak jsem za ním zavřela dveře a zamkla je, zvuk vzdalujícího se motoru mi oznámil, že to skutečně vzdal a raději odjel spát k sobě domů. Ani jsem se mu nedivila. Máma sice takhle nevypadalo často, ale když už se jí podobná nehoda stala, mohla jsem se hanbou propadnout. Z nějakého důvodu se jí to stávalo vždycky, když jsem byla na blízku. Naschvál.