RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

Úvod

„... a pak se prostě otočil a jen tak si odkráčel. Potom všem, co jsem pro něj udělala! No chápeš to?! Rito... Rito?!"

„Cože? Nechápu."

„Ty jsi mě neposlouchala, ani trochu, že jo?"

„To víš, že poslouchala, já jen... jsem se trochu zapřemýšlela."

Má nejlepší kamarádka Ví na mě uvrhla dotčený pohled. Nepopiratelně jsem jejímu strastiplnému vyprávění o vztahové krizi mezi ní a jejím přítelem příliš nevěnovala pozornost.

„Nad čím zas přemýšlíš? Neříkej mi, že tě furt trápí, žes nebyla zvolená jako předsedkyně studentské rady." Nejistě jsem pokrčila rameny a pokračovala v chůzi. „Jako vážně? Rito, pro rány boží, tak tě zvolí příští rok."

„To určitě!" Odfrkla jsem. „Dokud se Melissa Becketová bude producírovat v roztleskávačkovském mini po chodbách naší školy, můžu si o předsednictví nechat zdát. Ví proč?! Proč ze všech lidí musí zrovna mě tak usilovně ničit život?"

Ví se na mě soucitně usmála. O mém dlouholetém problému mezi mnou a „dokonalou Melissou" věděla snad všechno. Sdílela mou nenávist a často mě podporovala v jakémkoliv tažení proti ní. Snažila jsem si jí nevšímat, ale když se letos schválně, jen aby mi zas ublížila, nechala zvolit do studentské rady a dokonce se stala i její předsedkyní, nebyla jsem daleko od toho, abych jí vytrhala všechny ty zrzavé vlasy. Nakonec jsem si to rozmyslela, když se ke mně z několika stran doneslo, že poslední dívka, která do ní omylem strčila u oběda, skončila záhadně se zlomeným nosem. Přesně tak, můj pršáček za to nestál.

„Navrhovala jsem ti, že se jí zbavíme."

„Ví, ne. Neobjednáme ruskou mafii, neprodáme ji na orgány a už vůbec ji nenecháme unést!"

„S tebou je někdy hrozná nuda, víš to?" Zaklela má nejlepší kamarádka, nad čímž jsem jen s úsměvem protočila panenky.

Cesta z našeho sousedství ke škole nebyla dlouhá. V podstatě za patnáct minut jsme stály před hlavním vchodem do budovy Glyns High. Jakožto studentka druhého ročníku jsem se stala jednou z nejmladších členek studentské rady. Nebyla jsem žádná sporťačka, roztleskávačka a ani nikdo se speciálním nadáním. Má jediná šance, jak se dostat do rady, bylo studium. Nad knihami jsem trávila hodiny, až mi skoro nezůstával čas na přátele. Naproti tomu Vixen byla fenomenální plavkyní. Vyhrála, co mohla a ve své věkové kategorii neměla konkurenci. I díky tomu neměla nouzi o nápadníky. Posledním a asi i nejproblematičtějším objevem byl Andre, první quarterback Glynských Vlků. Překvapivě ho přebrala zmíněné královně zla Melisse, čímž mi sice neskutečně zlepšila den, no zároveň přilila rovnou barel benzínu do ohně. Sice dlouho netruchlila a jako vrchní roztleskávačka zaťala své spáry pro změnu do kapitána školního hokejového týmu, ale nenávist vůči mé osobě rozhodně neklesla.
Před školou se to hemžilo studenty všech ročníků. Dávno jsem si zvykla na obdivné pohledy vzhlížející k mé nejlepší kamarádce, a tak jsem se v jejím stínu prodrala až ke své skříňce. Čekalo mě pár hodin nudného vyučování a ke všemu mé pondělí mělo začít chemií, kterou jsem přímo z duše nenáviděla. Opět v těsné blízkosti Ví jsem došla do třídy a sedla si na své obvyklé místo u okna. Po propršeném víkendu bylo venku jak vymalováno, což mě uvádělo do ještě větší deprese. Tak nádherný den a muselo to být pondělí, kdy jsem ve škole měla tvrdnout až do večera.

Se zvoněním se zabouchly dveře do učebny. Na poslední chvilku do lavice vedle mě zapadnul Melissin současný přítel, kapitán hokejistů Charlie Edwards. Mile se na mě usmál. Co jsem zaslechla, Charlie byl skutečně milý kluk, který se usmíval na všechny. Jen tak, aby měli hezčí den. O to míň se dalo pochopit, jak mohl naletět takovému ztělesnění zla jako Melissa. Letmo jsem mu úsměv oplatila.

Profesor chemie byl dnes výjimečně nudný. Nebýt nějakého prváka, který mě vytáhnul z hodiny do ředitelny, dost určitě bych tam umřela. Prváček mě zodpovědně odvedl až na sekretariát, odkud poslušně odběhl zpátky do hodiny. Nebyla jsem ani trochu nervózní, jelikož jsem tyto prostory, jakožto členka studentské rady, důvěrně znala. Každý první pátek v měsíci se tu konalo zasedání, které bylo povinné. Netrvalo to dlouho a sekretářka mě pustila do ředitelny.
Ředitel Fletcher zrovna podepisoval nějaká lejstra, když si mě všimnul ve dveřích.

„Rito, posaď se." Pokynul rukou mým směrem.
Bez zaváhání jsem usedla do polstrované židle před jeho pracovním stolem. Chvíli mu trvalo, než se odtrhnul od papírování a konečně mi věnoval pozornost.

„Musíme si promluvit o tvém působení ve studentské radě."

Pokrčila jsem nechápavě rameny. „Moc nechápu, o čem byste se mnou chtěl mluvit. Zasedání je až příští měsíc a Melissa je přece předsedkyní."

Posunul si brýle výš po křivém nose a významně se na mě podíval. „To je právě ono. Předsedou se stal někdo, komu nejde tak o blaho školy, jako o vlastní prospěch a slávu."
Srdíčko mi při těch slovech zaplesalo. Konečně jsem to nebyla jen já, kdo Melissu neobdivoval. Ředitel Fletcher ji neměl rád stejně, jako já. Sice to asi nebral tak osobně, ale určitě jí nehodlal zobat z ruky.

„Potřebuju, aby se zvedly tvé šance na zvolení příští rok."

„Studuju dnem i nocí! Ve dvanácti předmětech ze čtrnácti mám stoprocentní výsledky z testů a všude samá Áčka!" Vychrlila jsem hrdě.

„Na to se vykašli."  Co? Zaraženě a s otevřenou pusou jsem na něj zírala jak z jara. Nejspíš si všiml mého zděšení v očích, a tak se pokusil mě trochu uklidnit. „Samozřejmě ne úplně. Jen sto procent není všechno. Raději devadesát a něco navíc."

„Jenže já mám sto proto, že nic navíc dát neumím. Nejsem sportovec, umělec a ani vyhublá roztleskávačka." Zaúpěla jsem.

Ředitel si soustředěně mnul bradu a díval se kamsi za mě.

„A co školní noviny. Chytrá jsi, psát umíš. Ten plátek je na úpadku už pár let, vlastně to tam můžeš jenom zlepšit."
Zněl tak nadšeně. Jenže já to absolutně neopětovala. Skepticky jsem kroutila obočí a skoro i nesouhlasně vrtěla hlavou. Přísně se zamračil. „Podívej, Rito, chceš být předsedkyní nebo ne?"

„Chci..."

„Tak dnes po obědě zajdeš do učebny 42. Noviny tam mají základnu, promluv si s šéfredaktorem."

„Fajn..." vydechla jsem a pomalu se měla k odchodu, když mě ve dveřích naposledy zastavil jeho hlas.

„Slečno Sikesová, vkládám ve vás veškerou svou důvěru, nezklamte mě."