RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 35.

V podstatě náhodou jsem se octla v situaci, kdy v mém těle vřel emoční guláš. Uběhlo už pět minut od chvíle, kdy Melissa odešla s hlavou vzhůru a mě tu nechala poraženě stát.
  I když jsem měla v mobilu video, kterým bych ji mohla zadupat do země, nesměla jsem ho vytáhnout. Začala ve mně převládat bezmoc.

Vykročila jsem do prázdných chodeb. Roztleskávačky sále ještě trénovaly, ale kromě nich už ve škole nebyla živá duše. A já to rozhodně nechtěla zvrátit. Skoro jsem se dala do běhu. Cokoliv, abych v téhle zpropadené díře nemusela trčet ani o vteřinu déle.

S hlavou k prasknutí jsem se konečně ocitla na parkovišti. Spánky mi pulzovaly, svět kolem se točil. Co dřív? Zoufale se smát nebo raději neutěšitelně plakat? Nebo se raději udusit obojím.

„Rito?" ozvalo se. Otočila jsem se za známým hlasem. V polobezvědomí se mi podařilo rozeznat Wayna, jak přichází od svého auta směrem ke mně. Potřebovala jsem se na něj začít soustředit. Jeho pevné paže objaly mé tělo, které se tomu bezbranně podvolilo. „Jsi v pohodě? Vypadáš, jako kdybys viděla ducha."

Kéž by věděl. Nebo alespoň trochu tušil. To bych se pak mohla nekontrolovaně rozplakat a hned na to s ním hledat jakési řešení. Zajímalo by mě, s čím by asi tak přišel. Znal kde koho, třeba by zařídil, aby Melissa nadobro zmizela z Montany. Klidně z celých států, pokud záleželo na mě.

Rozdíl mezi mnou a Waynem byl ten, že jeho tolik netrápilo, když s ním Charlie nemluvil. Mohl si klidně dovolit počechrání její pověsti, aniž by riskoval doživotní mlčení od svého mladšího bratra. Byli rodina, jednou by spolu promluvit museli.

„Ale," mávla jsem lhostejně rukou před obličejem. „Jsem v pohodě."

Nedůvěřivý pohled mi skoro propálil lebku. Nebyl s mým lhaním ani trochu spokojený. Hlasité, přehrané odkašlání mě přimělo cítit se ještě o něco hůř, než doteď. A to jsem si jen před pár minutami myslela, že to víc ani nejde.

„Co ty tu vlastně děláš?" Pokusila jsem se o změnu tématu. Vlastně mě to upřímně zajímalo. Ještě ráno platila domluva na zítřek, ačkoliv se na mě příliš nadšeně netvářil. Wayne trhnul neurčitě rameny.

„Chtěl jsem tě překvapit. Po tom ranním úletu jsem si řekl, že si zasloužíš odpoledne trochu oddechu. Docela mě děsí, jak se dokážeš vystresovat kvůli těm vašim novinám," poškrábal se na zátylku. „Pojďme k nám, naši jsou pryč z města, bude klid."

Nad přijetím jeho nabídky jsem se zasekla. „Pryč? Takže pravděpodobnost, že přileze Melissa a odstartuje nějakou další „úžasnou" party století je víc než sto procent?"

Vidět ji dneska zas, asi bych ji musela ubít jednou z váz v Edwardsově vile. Těžko si představit, jak bych se zachovala. Snad bych utekla. Sice nevím, kam bych v tomhle počasí, ještě na zbohatlické hoře, běžela, jenže i sežrání hladovou smečkou vlků se mi jevilo jako mnohem milejší aktivita na páteční večer, než bytí v jednom domě s ní.

Waynova pravá ruka mě objala kolem paží. Sklopila jsem na ní svůj zrak. Jako zázrakem se mi s ním vždycky ulevilo.

„Slibuju, že když se objeví a ty si s ní nebudeš přát být v jednom domě, půjdeme. I když je to sakra velkej barák, to bychom se mohli vejít."

Oba jsme se nad poslední větou zasmáli. Omámená lehkou zamilovaností jsem se nechala zlákat k návštěvě domu, ve kterém se převážně odehrávalo to špatné. Bylo načase doufat v lepší zítřky. Tedy alespoň to předstírat, abych se ušetřila zbytečných dotazů z Waynovy strany, na které jsem mu stejně nemohla dát odpovědi.