RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 11.

Říká se: Ráno moudřejší večera. Tak v mém případě to rozhodně neplatilo. Všeho všudy jsem naspala možná čtyři hodiny, během kterých jsem se ustavičně budila a minimálně do dvou do rána jsem slyšela mámu ve vedlejším pokoji plakat. Na jednu stranu mi jí bylo trochu líto. Přece jenom jsem se včera, pod nátlakem všech okolností, docela odvázala a řekla nepěkné věci. Ovšem na stranu druhou, všechno, slovo od slova, byla krutá pravda, kterou jsem v sobě dusila až příliš dlouho. Máma se to prostě musela dozvědět, dříve nebo později.

Hlavu jsem měla jako střep a pouze s vypětím všech sil se mi konečně podařilo vstát. Po náročném víkendu jsem cítila potřebu být co nejméně nápadná, a proto jsem ze skříně opět vytáhla mou klasiku- černé legíny- tentokrát s vytahanou, bílou mikinou značky Hollister, kterou jsem si koupila za peníze z první brigády.
Mé další kroky směřovaly do koupelny a hned potom pryč z domu. Nehodlala jsem se doma zdržet déle, než bylo nutné a to ani za předpokladu, že jsem měla do oběda vydržet ve škole s kručícím žaludkem.

S Ví jsem od včerejšího dopoledne taky nenavázala žádný kontakt a to jen proto, že většinou se po nějaké době ozvala sama, až když se na to cítila. Do školy jsem tedy musela vyrazit sama a tajně doufat, že si mě opět nikdo nebude všímat, i bez toho, aby přede mnou kráčela má slavná kamarádka.

Oproti pátečnímu dni se dnes parkoviště před školou zdálo o poznání klidnější. Nikdo zběsile nepobíhal s výtiskem školních novin v ruce a už vůbec nikdo do budovy nenapochodoval jako král, díky vyhrané sázce. Dokonce ani u skříněk nebylo tak husto, jako předtím.

Dnešní hodina chemie měla být praktická. Povětšinou se pracovalo ve dvojicích, a mým partnerem byla vždycky Ví, kterou jsem ale přes veškerou snahu nemohla nikde najít. Třída byla poloplná a do začátku hodiny zbývalo jen pár minut. Tohle mi nevonělo. Vixen sice nebyla z nejdochvilnějších, ale žádnou z hodin ještě nikdy nezameškala.

Nějak mi najednou nebylo dobře po těle, jenže utéct už jsem nemohla. Posadila jsem se tedy na své oblíbené místo a nervózně sledovala, jak do učebny dobíhali poslední studenti, z nichž ani jedna nebyla Ví. Když po chvíli zazvonilo a učitel za sebou zabouchnul dveře, bylo nad slunce jasné, že Ví není ve škole.
Při představě, že bych měla být v páru s někým jiným, než byla ona, se mi zamotala hlava. Nesnášela jsem nové lidi a zvlášť po tomhle víkendu, kdy jsem jich potkala víc, než je můj roční limit.

„Dobré ráno studenti," spustil učitel. „Dnes bychom si měli probrat ox-„

Výklad přerušil čísi náhlý vpád do třídy. Rychlostí světla vběhl dovnitř Charlie, celý udýchaný, jako kdyby snad právě dokončil maraton.

„Omlouvám se, protáhl se nám ranní trénink!" Pohledem přejížděl po třídě, až se zastavil u mě a následně na prázdném místě v mé lavici. Svižným krokem se usídlil na volné židli, a přitom se na mě usmál tím svým úsměvem, který mi poslední týden věnoval snad až příliš často.

„Píšu si to k sobě, pane Edwardsi," pronesl mimoděk chemikář a zapsal si cosi do svého notesu, kde měl seznam našich jmen a známek. „Takže, když jsme konečně všichni, povíme si něco o Oxidech."

„Kde máš kámošku?" pošeptal Charlie, zatímco listoval v učebnici.

„To bych taky ráda věděla."

Charlie se na mě zvídavě zadíval, což mi začalo být po chvíli nepříjemné. Stále mi hlavou vrtal ten jejich náhlý útěk z Maceyho kavárny, který byl minimálně „nestandartní".

„Jo," začal zase. „Měla jsi vidět naše. Vážně jsem si myslel, že mě pošlou na vojenský camp."

Bylo mi divně. Charlie stále vytahoval náhodná témata, na které jsem se vůbec neptala, a taky jsem ani neměla čas reagovat, pokud jsem se chtěla soustředit alespoň minimálně na výklad. Když už jsme měli hodinu protlachat, byla řada i na mě