RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 10.

Martin byl zcela očividně v úzkých. Určitě nepřišel jenom na přátelský „pokec", máma by se totiž netvářila tak zaskočeně. Kolikrát tu byly její kamarádky a nikdy takhle nereagovala.

„Ela... Totiž tvoje maminka, mě pozvala kávu." Vyloudil ze sebe po chvíli. Máma se okamžitě zapojila do vysvětlování.

„Měli jsme dneska dlouhou směnu, víš? Ale Martin už je na odchodu."

„To pochybuju," odpověděla jsem jí naštvaně. „Hrnky s kávou jsou ještě plné, to nevypadá na nějaký brzký odchod," máma se trochu přikrčila a taktéž Martin vypadal jaksi posmutněle. „No, já jdu do města, nasnídat se. Si to tu užijte."

Nečekala jsem na žádnou reakci. Mé ráno bylo už tak náročné, že bych dozajista vybouchla a možná i řekla něco, čeho bych mohla později litovat. Z rohu v chodbě jsem vzala svůj batoh, který jsem tam den předtím po škole odhodila a s poněkud ráznějším přibouchnutím dveří jsem svižným krokem vyrazila do města.

Bylo mi jasné, že pan „Martin Pennelhoff" rozhodně není pouze kolega, kamarád nebo někdo, kdo by s mámou měl jen povrchní vztah. Už podle toho, jak se oblékla a jak ho propašovala k nám domů, jsem usoudila, že se jedná o cosi intimního. A ne, nelíbilo se mi to. Tátu nám nehoda vzala teprve před necelými čtyřmi měsíci a má matka se už očividně cítila zralá na randění. Jak dlouho to s ním skutečně mohla táhnout? Co když všechny „směny" v nemocnic byly jen zástěrkou k tomu, aby se mohla sejít s tím chlápkem? Tohle bylo nefér. Za prvé vůči tátovi a za druhé vůči mě. Já potřebovala její pozornost, blízkou osobu, mámu. A místo toho jsem většinu nocí a rán probděla úplně sama v prázdném domě, což jsem si omlouvala tím, že jí určitě chybí její životní láska a raději to ventiluje prací.

Skoro jsem se rozplakala. Jenže cosi uvnitř mi říkalo, že tohle nestojí ani za jedinou slzičku. Potřebovala jsem se uklidnit. Ví nebyla v provozu schopném stavu, tudíž vylívání srdíčka musela nahradit druhá, a taky poslední, možnost- něco sladkého.
Žaludek se mi pravděpodobně stihnul scvrknout na velikost švestky a vydával opravdu děsivé zvuky. Svůj vnitřní kompas jsem tedy nastavila na kurz „Maceyho kavárna." Hnaná hladem a nervozitou jsem tam dorazila v rekordním čase deseti minut.

Kavárna to byla jedna z nejmenších ve městě a bylo těžké ji v boční uličce najít. Když však člověk měl to štěstí, a skrytý klenot objevil, už nikdy nemohl jít jinam. Já sem poprvé zavítala právě s tátou, kdy mě sem vzal v mých devíti na lívance s javorovým sirupem a borůvkami za dobré vysvědčení. Chodili jsme sem tradičně každý rok. Chtěla jsem to dodržet, i když tu už se mnou nemohl být. Sice dnes nebylo vysvědčení, ale lívance mě musely zaručeně dostat do pohody.

Posadila jsem se na koženou sedačku u okna, abych měla výhled ven. Servírka mi nemusela ani podat menu.

„Jedno kakao se šlehačkou a vaše úžasné lívance s borůvkami a sirupem, prosím!"

„Hned to bude!" Usmála se vlídně a odešla vyřídit objednávku do kuchyně.

Zasněně jsem se podívala z okna a přitom se nemohla dočkat, až ke mně postaví talíř plný neřesti.

„Člověk by nevěřil, jaké máme my dva na sebe štěstí." Ozvalo se kdesi za mnou.

K mému překvapení to byl právě Wayne, se kterým jsem se rozloučila sotva před dvěma hodinami. O poznání v lepším rozpoložení stál nade mnou a šibalsky se usmíval.

„To teda," reagovala jsem překvapeně. „No a co ty tu? Tahle „holčičí" kavárna není zrovna místo, kde bych tě čekala."

Zasmál se.