RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 4.

Čas strávený psaním mé rubriky se z původní hodiny protáhl na skoro celou věčnost. Ve středu jsem Anně neodevzdala ani čárku, i když ten den stanovila jako deadline, aby měla dostatek času pro případné úpravy. Zatímco všichni ostatní poslušně své články odevzdali, já do poslední chvíle seděla u redakčního počítače, procházela jsem pečlivě všechny zápisky v notesu a zkrátka dbala na to, aby alespoň jedna rubrika stála za přečtení. Naposledy jsem si to po sobě přečetla, a pak zahlásila: „Hotovo!"

Celá redakce vydechla úlevou a Anna se přišourala k mému místu. „Radím, ti, aby to stálo za to." Utrousila otrávenou poznámku.
Chvíli očima těkala mezi jednotlivými odstavci, a pak hlasitě začala.

„Ač byl úterní den pro naše hokejové mužstvo vítězný, ne pro všechny bude dnešní článek znamenat to samé.

V kuloárech se šušká, že pozadí naší krásné prvačky Riley Fordové, která před pár měsíci oslavila sladkých šestnáct, obsahuje silikony stejné hodnoty, jako zbrusu nový Range Rover. Milá Riley, člověk by si ani nevšiml, jak se ta práce povedla. Vzkaž prosím tátovi, že pokud neví co s penězi, naše redakce darem nepohrdne.

Ten škodolibý smích je slyšet až k nám do čtvrtého patra, Melisso Becketová, jenže jsi skutečně v pozici, kdy máš na to právo? Co za kapitánku doběhne ke svým dívkám až minutu před začátkem zápasu? A odkud jsi asi musela běžet, když jsi do studené haly doklusala celá zpocená a zadýchaná? Tolik otázek a tak málo odpovědí.

A konečně, náš nejoblíbenější příběh! Není tajemstvím, že Markie Feller v úterý na kluzišti neměl svůj den. Alespoň se mu tedy podařilo zaskórovat s nádhernou Elou Conellovou. Poznatek z redakce: Markie, ty tlumiče příšerně vržou, řekni tátovi, ať je nechá opravit, vždyť takhle by vás příště mohl načapat kde kdo, nejenom naši redaktoři."

Po dočtení článku v místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni na mě tiše zírali, přičemž Anna skutečně soustředěně.

„Přiznám se, že tolik kvalitní špíny jsem na první pokus nečekala." Zakývala uznale. „Super práce! Tak teď už si to jen podepiš a vytisknem to."

Kdesi vzadu za krkem mě zamrazilo. Pokud by se někdo dozvěděl, že „Šušká se v Glyns High" tvořím já, nastalo by peklo na zemi. Ne snad, že by mi záleželo na názoru cizích, ale například Ví tuhle rubriku v lásce neměla a před ní jsem rozhodně klesnout nechtěla. A taková Melissa by byla schopná mi zavařit klidně na několik let dopředu, což mi za to rozhodně nestálo. Rázně jsem zakroutila hlavou.

„Já se pod to jménem nepodepíšu. Chci psát anonymně. V utajení se lidi nebudou bát cokoliv přede mnou říct."

Nakonec to nebyla ta nejhorší výmluva, co mě mohla napadnout. Anna souhlasně přikývla a nechala mě, ať se podepíšu, jak chci. V tu chvíli a pod jejím nátlakem mě nenapadlo nic lepšího, než se podškrábnout jako „Ghost". Nebylo to vůbec kreativní, no k zachování anonymity to postačilo skvěle.
Ještě týž večer šly články do tisku a my všichni je až do půl osmé dávali dohromady.

Domů jsem se dostala v osm, vyčerpaná a zralá akorát tak na postel. Máma znova nebyla doma, jenže tentokrát ani v nemocnici. Na kuchyňské lince ležela miska zeleninového kari a vedle ní lístek se vzkazem.

„Přijdu pozdě, nečekej na mě, šla jsem s tetou Leou na víno."

Bylo to velmi zvláštní. V červenci byl táta součástí dopravní nehody na výjezdu z dálnice. Smetl ho kamion. Řidič ho prostě neviděl a svým návěsem tátu odtlačil do příkopu u cesty. Přes všechnu snahu záchranáři nemohli nic pro jeho záchranu udělat. A řidič kamionu? Vyváznul bez škrábnutí a s podmínkou. Jak šel čas, vyrovnávala jsem se s tím. Došla jsem k závěru, že žádný trest mi tátu nevrátí a ne, že bych viníkovi odpustila, ale raději jsem se soustředila na jiné věci. Jednou z nich bylo třeba i předsednictví studentské rady, o které jsem tak moc stála.
Na druhou stranu máma se s tím nevyrovnala do dnes. V práci trávila každý jeden den. Doma jsem se s ní potkávala zcela výjimečně a také jídlo, které mi dnes nechala, bylo sváteční záležitostí. Většinou jsem si totiž musela nakoupit sama za peníze, které mi předem poslala na účet. Jako „matka" naprosto rezignovala. Ani nepamatuji, kdy jsem s ní byla naposledy na kávě nebo nakupovat. To, co bylo před pár měsíci rutinou, najednou zmizelo v nedohlednu. Absence táty byla hrozná, ale bohužel nenávratná. O to ubíjející byl fakt, že se mi máma neúprosně vzdalovala a já, i když jsem se snažila, jsem s tím nic nemohla udělat.

Na jídlo mě dočista přešla chuť. Raději jsem jej zase uklidila do lednice a odšourala se do svého pokoje. Totálně psychicky a fyzicky vyčerpaná jsem oblečená padla do postele, zabořila hlavu do polštáře a během minuty usnula tvrdým spánkem.

Uprostřed hluboké noci mě probudilo bouchnutí dveří od auta. Zalepenýma očima jsem nahmatala budík na nočním stolku, na kterém jasně svítilo 4:03. Rozmrzele jsem vyhlédla z okna na ulici a spatřila nejspíš tmavě modrý Mercedes. Motor stále běžel a máma, na kterou se mi podařilo zaostřit, cosi řešila s řidičem skrze otevřené okýnko na jeho straně. Kvůli šeru, které stále vládlo, jsem nemohla identifikovat, s kým si povídala. Když pak rozhovor skončil, zahihňala se a s krátkým zamáváním konečně odešla domů. Jelikož se jí podařilo mě úplně rozebrat, šla jsem jí naproti.
Sledovala jsem, jak si cosi vesele pobrukuje a přitom se snažila dostat z kozaček, co jí táta koupil k výročí. Jednoznačně se dalo určit, že měla rozhodně víc, než jedno, dvě či tři sklenice vína. Při sundávání druhé boty trochu zavrávorala a opřela se o botník. Naše pohledy se konečně sešly.

„Rito, co ještě nespíš?" Zazubila se máma a opět se začala věnovat botě.

„Probudilo mě to auto, co tě přivezlo. Neuvědomuju si, že by měla Lea Mercedes. Vlastně, že by vůbec měla řidičák."

Má podezíravá slova, jakoby ji úplně minula. Konečně se jí podařilo sundat botu, se kterou následně mrskla do botníku, přičemž srazila dolů další tři páry okolo. „Ups." Uchechtla se a mířila ke schodům. Když se její pohled setkal s mým, sladce se na mě usmála. „Ach jo, Rito. Mamča se dneska s tetou tak dobře bavila, tomu bys ani nevěřila. Jdu spinkat, ty bys taky měla." Prstem ukázala na mou ložnici.

„Fajn. Tak asi dobrou." Odsekla jsem, což s ní opět vůbec nehnulo.

„Dobrou." Špitla a dala mi pusu na čelo. Táhlo z ní tedy příšerně.

Kolíbavým krokem se dobelhala ke své ložnici, ve dveřích mi ještě zamávala a pak zmizela uvnitř. Na výslech dnešní večer skutečně vhodný nebyl, tudíž jsem svůj nasupený pohled vzdala a raději šla dospat ještě ty tři hodiny, které jsem mohla.

Zdravím! Snad se dnešní díl líbil! Snažím se být aktivní ještě před odjezdem na dovolenou, tak trochu spamuji s příběhem. Je třeba toho využít, dokud mě to baví!