RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 6.

„Všichni chápou zadání úkolu na příští hodinu?" rozhlédl se učitel po třídě. Nikdo sice neodpověděl, nicméně pár kývajících hlav ho dostatečně ujistilo „Fajn, uvidíme se teda příští týden."

Popadl svůj atlas, velkou mapu světa a ještě před zvoněním odešel pryč ze třídy, což pro nás automaticky znamenalo konec hodiny. Zatímco všichni začali znovu diskutovat o „Šušká se v Glyns High" já si nezúčastněně naházela učebnice do batohu a vydala se na další hodinu.

„Rito, počkej!" ozvalo se za mnou. Charlie co možná nejrychleji vyrazil mým směrem. „Co máš v plánu dneska po škole?"

Přimhouřila jsem oči. „Proč? Chceš ze mě dostat, kdo je Ghost?"
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se o to skutečně pokusil. Docela živě jsem si uměla představit, jaké dnes musel prožít ráno, když si jeho milá přečetla nelichotivý článek o své osobě. Pravděpodobně by mi nedal přes hubu, ale příjemný rozhovor by to zrovna taky nebyl.

„Ne," zasmál se. „Melissa má trénink a já jí slíbil, že na ní počkám. Rád bych to volno strávil s někým, kdo nemá hlavu zabořenou ve školních novinách."

Váhavě jsem si jej měřila pohledem. Ten andělský vzhled mi skoro nedovolil ani pomyslet na to, že by to se mnou mohl myslet jinak, než upřímně. Jenže chodil ze středoškolským ztělesněním ďábla- velmi vlivným ztělesněním.

„Já nevím," pokrčila jsem rameny.

„Ale no tak, Rito. Přísahám, že z tebe nebudu tahat žádná moudra!" řekl a na znamení přísahy si olíznul dva prsty.

„Nejde o tohle. Melisse to vadit nebude?"

Otráveně převrátil oči. „Co s ní pořád všichni máte? Je to moje holka, ne bachařka."

„Dobře, dobře," snažila jsem se situaci trochu zklidnit. „Tak se potkáme u basketbalového hřiště?"

Charlie na mě konečně potěšeně kývnul. „U hřiště! Měj se!"

Sotva se rozloučil, chodbou se rozřinčel zvonek. Měla jsem v plánu dojít k další učebně a věnovat se studiu, které jsem posledních pár dní docela zanedbala. Nutno uznat, že to byl vcelku osvobozující pocit. Namísto věčného válení se v knihách jsem mluvila s lidmi. A ti, světe div se, nebyli tak špatní.

Můj prostor z ničeho nic zatarasila dívčí postava. Anna stála jako přikovaná s rukama v bok.

„Jak se má moje nejoblíbenější, investigativní reportérka?" zahlásila mnohem hlasitěji, než bylo vhodné.

„Neřvi tak!" prskla jsem.

„No pardon Spidermane."

„Spidermane? Co?!" svraštila jsem obočí.

„Maskovaný hrdina. Vlastně bys měla být spíš Cat Woman, když seš holka," zamyslela se.

„Anno, co chceš? Vždycky, když tě vidím, tak to smrdí dalším problémem pro mě."

„Nevím, na co tím teď narážíš. Jo a ředitel nás chce vidět. Hned."

Při jejích slovech se mi zamotala hlava. Novinové šílenství už dosáhlo i za práh ředitelny. Navíc návštěva tohohle místa hned dvakrát týdně rozhodně neznamenala nic pozitivního. Anna nečekala na žádnou odpověď. Čapla mě za zápěstí a rozrážela před námi uličku k řediteli Fletcherovi. Z nějakého důvodu se jí nepokusila zastavit ani sekretářka. Moje momentální šéfová téměř ani nezaklepala a okamžitě rozrazila dveře do mnou tolik obávané kanceláře. Ředitel nevypadal ani trochu překvapeně. Anna mě dotáhla až k jeho stolu, kde se mi podařilo konečně vysmeknout z jejího sevření.

„Chtěl jste nás vidět, pane?" zeptala jsem se zdráhavě, zatímco jsem si mnula pomačkané zápěstí. Anna musela rozhodně posilovat, za takový stisk by se nemusel stydět ani mariňák.

„Co na to říkáte? Zájem o noviny je enormní!" zaradovala se Anna.

Ředitel Fletcher nám konečně věnoval dlouhý, velmi vážný pohled. Zatímco já z toho neměla ani trochu dobrý pocit, Annu jako kdyby to ještě povzbudilo.

„To možná, ale upřímně děvčata, vám by se líbilo, kdyby o vás takhle někdo psal? Rito?" zahanbeně jsem se dívala do země. Jestli se mi nelíbily reakce Ví nebo Charlieho, teď teprve se ve mně něco skutečně hnulo. Nadechovala jsem se, abych se mohla řediteli omluvit a rozhodně prohlásit, že s psaním té špíny okamžitě přestanu, když v tom do všeho opět vstoupila Anna, která zcela očividně nepociťovala stejný pocit viny, jako já.

„No tak Fletchere!" při tomhle oslovení mi padla brada až kamsi ke kotníkům. „Nikdo nikomu neublížil. Jsou to všechno fakta, která by vyplula na povrch i bez nás. A krom toho, tady Rita má v sobě jistý smysl pro spravedlnost, nakládá všem stejně, padouchům i dobrákům. A pak ta čtenost. Já cítím v kostech, že zašlý lesk a sláva se novinám konečně vrací."

Ředitelnu schvátilo nepříjemné ticho. Fletcher přelétl pohledem z Anny na mě. V očích se mu odrážely obavy. Zhluboka se nadechl a opřel se ve své polstrované židli.

„Takhle jsem si návrat na výsluní nepředstavoval ani ve svých nejhorších snech. Jedna jediná, vážná stížnost na tu vaši rubriku „Šušká se v Glyns High" a za rámeček si to nedá ani jedna z vás, chápeme se?"

„Bez obav," mávla rukou lhostejně Anna. Já nestihla říct ani „nashle" a už mě zase někam táhla.

Zabouchla za námi dveře a svižně vyrazila na toaletu pro zdravotně postižené. Škubla se mnou tak silně, že jsem musela brzdit předloktím o umyvadlo. Zámek ve dveřích za námi cvaknul a Anna se ke mně konečně otočila čelem.

„No tak Fletchere? Tobě už vážně šplouchá na maják?!" vystartovala jsem.

„Volume down," řekla polohlasem a gestem předvedla ztlumení zvuku. „Možná, že jsou všichni ve třídách, ale řvát tu přece nemusíme, že ano."

„Anno, já jen chtěla, aby mě zvolili za předsedkyni studentské rady, to je všechno," rozhodila jsem smutně rukama. Přednáška v ředitelně ve mně rozhodně nezanechala žádné pozitivní dojmy. Spíš jsem z toho získala pocit, že mi hrozí kvalitní problémy, než bezstarostný život středoškoláka.

„Však tě taky zvolí! Podívej, budeš nadále psát stejně, v anonymitě. Pokud se udrží čtenost našich novin v nějaké normě, slibuju, že tě připíšu jako spoluautorku jakékoli rubriky. Třeba na sport u nás ve škole lidi berou, to tvé šance postaví na úplně novou úroveň a nějaká mažoretka, nebo co to ta zrzavá hvězda vlastně je, bude moci vzteky sežrat své pompony!"

Zírala jsem na Annu s lehce pootevřenou pusou a stále jsem nechápala, co se kolem mě všechno odehrávalo. Za to jí z očí přímo tryskalo nadšení.

„No tak Rito. Jedna bez druhé nezmůžeme nic. Moje noviny nikdo nebude číst a ty zas můžeš zapomenout na předsednictví. Tak co, pomůžeme si?" Natáhla ke mně ruku, na kterou jsem chvíli jen tupě zírala.
Měla svatou pravdu. Jedna bez druhé jsme momentálně nebyly ničím. Případné potíže jsem upozadila domněnkou, že by se za mě v případě nouze postavila, jelikož když se loď potápí, její kapitán jde přece ke dnu s ní. Zdráhavě jsem si s ní nakonec rukou potřásla.
Ve tváři se jí zjevil vítězný úsměv.

„Milá Rito, my to spolu ještě dotáhneme daleko!" zvolala vítězoslavně.