RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 1.

Toto pondělí se extrémně vleklo, mnohem víc, než normálně. Nápad ředitele Fletchera se mi pořád nelíbil. Právě naopak, přišel mě hroznější a hroznější. Poslední, co mi v mém životě chybělo, bylo vysedávání ve školní redakci s bandou zoufalců, kteří pomalu neuměli vytvořit souvětí, natož pak psát smysluplné články do nějakých novin. Ten cár desíti papírů (označení „noviny" si to absolutně nezasluhovalo) slepených dohromady byl zralý akorát na vytření zadku.

„Proč?" uniklo mi do ticha ve třídě. Učitelka se od tabule zadívala mým směrem a stejně tak na mě své pohledy upíralo asi pět a dvacet spolužáků. Všichni jsme na sebe tiše zírali a já se pozvolna propadala hanbou do přízemí.

„Něčemu nerozumíte, slečno Sikesová?" Prolomila hradbu mlčení angličtinářka.

„No... ne. Všemu rozumím."

Další trapné ticho už naštěstí nenastalo, jelikož hodinu ukončilo řinčení zvonku. Spolužáci se k jídelně valili jako banda neandrtálců k čerstvě ulovenému mamutovi.

Chtěla jsem se co možná nejvíc nenápadně proplížit k učebně 42, kam mě ráno odkázal ředitel. Do čtvrtého patra konec konců moc lidí nechodilo. Byla tam pouze umělecký ateliér, hudebka a prázdná učebna, co sloužila jako vydavatelství našich novin.
Kdysi, za dob největší slávy, redaktoři novin zabíraly třídy dvě a dostat se mezi ně bylo něco tak prestižního, že dnešní roztleskávačky, tedy školní hvězdy, by se mohly jít bodnout.

Rychle jsem vystoupala poslední schody a tajně doufala, že chodba bude prázdná. A k mému nepopsatelnému štěstí samozřejmě nebyla. Mohl po ní kráčet kdokoliv, přísahám bohu, kdokoliv, ale já zrovna musela narazit na Melissu Becketovou. Dřív, než jsem stačila seběhnout ze schodů dolů, Melissa mě zmerčila. Na tváři se jí rozlil blažený, škodolibý úsměv a nějaká jízlivá poznámka na můj účet už byla nevyhnutelná.

„Copak, jdeš do redakce?" zašvitořila. Určitě měla rty něčím napíchané. Znala jsem ji dlouhých deset let, a jestli za něco skutečně puberta nemůže, tak to je přerod z úzké linky do kačeřích pysků.

„Už to tak nejspíš bude." Její pohled mě zneklidňoval. Zelené oči do mě zabodávala jak dva lahvové střepy a přitom si pohrávala se zrzavým pramínkem vlasů.

„Ty chudinko." Zasmála se. „Tak teď už jsi vážně padla na samé dno. Myslíš, že psaní sraček do toho plátku ti pomůže ke zvolení na místo předsedkyně? Vždyť to stejně nikdo nečte! Ach jo, proč jsi tak marná, to nepochopím!"
Nejprve jsem se chtěla rozbrečet, pak z plna hrdla řvát a nakonec jsem se rozhodla to prostě vytěsnit. Zasloužila si zlomit ten pihatý nos, ale já se takhle přece ponížit nemohla. Vzpřímila jsem se, upravila batoh na rameně a zahleděla se jí do očí.

„Važ slova Melisso, uvidíme, kdo se bude smát na konci roku."

Možná, že jsem nakonec byla až příliš odvážná. Snažila jsem se jí obejít dřív, než by mi stihla cokoliv říct zpátky, ale ten chladný, skoro vražedný výraz ve tváři byl výmluvný dost. Doslova jsem utekla do redakce a až jsem za sebou zabouchla dveře, konečně se dostavila úleva.
S jejich klapnutím se na mě zadívalo osmero očí. Tři kluci z prvního ročníku a jedna dívka ze čtvrťáku.

„Ahm... Ahoj. Já jsem Rita." Představila jsem se zdráhavě.

„Jo, my víme." Ozvala se od stolu nejstarší dívka. „Ředitel mě už informoval, že dorazíš. Upřímně, docela se divím, že jsi raději neutekla." Hrkla židlí a vykročila ke mně. „Anna Waltersová, šéfredaktorka." Podala mi ruku, se kterou jsem si s ní vzápětí potřásla. „Podívej, Rito, budu zcela upřímná. Každý z nás už tu máš svou pozici a jediné volné místo, o které se momentálně všichni dělíme, protože se do toho nikomu nechce, je bulvár."

„Šušká se v Glyns High?! Tohle?" zhrozila jsem se. Ta rubrika byla vůbec nejhorší, co se mi mohlo stát. Kromě Vixen a Melissy jsem v té zpropadené škole neznala živou duši. Nezajímala jsem se o drby, nevěděla jsem, kde je shánět a vlastně ani proč. Anna smutně pokývala hlavou.

„Je to jediná práce, kterou ti u nás můžu nabídnout. Říkala jsem to i řediteli, ale on si trval na svém, že to určitě přijmeš, že výzvy zbožňuješ." Pokrčila rameny, přičemž jí smutný výraz z tváře nemizel.

„No to si piš, já jsem milovnice výzev." Pronesla jsem ironicky.

„Takže co? Máš zájem o to místo? Pochopím, když ne."
Anna a trojice kluků na mě prosebně zírala. Skoro jako kdyby říkali „vem to a my ti budem líbat palce u nohou". Psaní drbů byla poslední věc, kterou jsem měla v plánu letošní rok dělat. Nechtělo se mi, z hloubi duše ne. Ale taky to byla jediná šance, jak mít předsednictví alespoň trochu na dosah. Hlasitě jsem ze sebe vydýchla všechen vzduch.

„Fajn..."

„Prosím?" zbystřila Anna.

„Jdu do toho. Budu psát „Šušká se v Glyns High"."

Anna radostí poskočila a trojice šprtů mi začala bouřlivě tleskat. Jestli jsem tohle měla přežít, tak pak už skutečně všechno. A chraň bůh ředitele Fletchera, jestli se příští rok nestanu předsedkyní.