RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 35.

Cesta do vilové čtvrti byla nezvykle dlouhá. Jak jsem předpokládala, dostupnost byla příšerná. Není divu, že Wayne trávil noci raději u nás. Takhle by musel vstávat nejméně o hodinu dřív, a jak mi dnes dal znát, rána nebyla jeho oblíbenou částí dne.

Místo obvyklé půl hodinky jsme v autě strávili hodinu a tři čtvrtě. Čas jsme si krátili hádáním písniček v rádiu. Wayne byl v populární hudbě úplně marný. Nejspíš už neposlouchal nic jiného, než alba Oasis stále dokola. Když byl stav pět nula pro mě, hru ukončil prohlášením, že „nic blbějšího v životě nehrál a on se mi taky bude smát a za břicho se popadat, až nebudu znát ani jednu skladbu od Verve". Zajíkavě jsme se chechtala na celé kolo, což ho přivádělo k šílenství ještě víc.

„Wayne, poslední!" natáhla jsem se k tlačítku hlasitosti, které jsem skrze slzy smíchu jen těžko hledala. „To musíš uhádnout i ty!"

Celé auto se rozhoupalo pod rapem Cardi B. Wayne bezradně svěsil hlavu do dlaní a celý se zavrtěl.

„A tohle je jako známá písnička? ‚Hop out the stu, jump in the coupe'?" koulel nevěřícně očima. „Ještě mi řekni, že ji máš ráda."

„Co když jo?" Stříhla jsem po něm šibalsky obočím, což ho málem dostalo do smyku.

„Odpustil bych ti metal, korejský pop. Ale tohle fakt nejde."

Smála jsem se tak, že mě popadla křeč v břišním svalstvu. Ani on se tomu nakonec neubránil. Bylo hezké ho vidět spokojeného.

  Nechtěla jsem si příliš fandit, ale přišlo mi, že je v mé společnosti vážně šťastný. Přistihla jsem se, jak si přeju být víc, než jen kamarádka. I když my už zrovna standartní přátelé nebyli, ještě jsme to neposunuli nijak dál. Čekala jsem, že se toho chopí on. Byl to kluk, navíc o mnoho zkušenější, než já.
Ošila jsem se. Neustálý příval poznámek o tom, že Wayne v minulosti spal s každou druhou, uvnitř mě nechával jakési šrámy. Pokoušela jsem se tomu nepřikládat velkou váhu, vždyť šlo převážně o řeči mých nepřátel. Ale přece mě to hlodalo.
Kolikrát jsem se na to chtěla zeptat přímo jeho, jenže jsem nikdy neposbírala dost odvahy. Bála jsem se, že by na mě kvůli tomu zanevřel.

„Tak, jsme tu. Díky za ty dary." Jeho hlas zpřetrhal tok mých myšlenek.

Konečně jsme stáli před jejich sídlem. Skoro jsem zapomněla, jak obrovské vlastně bylo. Paní Edwardsová nezahálela. Již na začátku prosince měla vánoční dekorace na svém místě. Sobí spřežení svítilo jasně, stejně jako řetězy barevných světýlek rozvěšené za domě. Jeden z jehličnanů na zahradě byl ověšen velkými, zlatými baňkami a na špičce se chlubil třpytivou hvězdou. Nutno uznat, že naše výzdoba byla daleko skromnější a též jsme si s ní s mámou dávaly načas. Vlastně jsme neměly v plánu na tu zaprášenou bednu v komoře sahat minimálně další dva týdny.

Ze slušnosti jsem si v hale zula boty, se kterými bych akorát nadělala nepořádek. Chtěla jsem se odebrat do kuchyně, kterou jsem si matně pamatovala z minula, když mě Wayne zastavil.

„Tady," podal mi pár papučí se sněhuláky. Užasle jsem na ně zírala. „Přesně tak, máma má speciální sadu vánočních přezůvek. Neptej se mě proč a prostě si je nasaď." Pověděl mi, jako kdyby snad slyšel mé myšlenky.

Zacukaly mi koutky, když mi je Wayne zahanbeně podával. Poslušně jsem si je tedy nasadila a následovala jeho, v pantoflích se stromečky, do kuchyně.

„Máš hlad?" zeptala se po chvilce skenování lednice. Přikývla jsem. „Tak to máš smůlu, nic tu není."

„Jsi vynikající hostitel," Hlesla jsem ironicky, načež mě přerušilo kručení žaludku. Překvapivě mu plátek pizzy ze školní jídelny nebyl dost. Waynovy rty vylétly nahoru. „Opovaž se smát!" Pohrozila jsem mu ukazováčkem, načež se ozvalo jen zachrochtání a pokus o vážnou tvář.