Therapy | Kim Taeyhung

18. Cizinci

*O 2 roky později - Den promoce*
Uběhly dva roky. Dva dlouhé roky, které ve mně zanechaly nejisté pocity, určitý vývoj, samostatnost ale také smutek.

Od toho dne, co se Taehyung rozhodl, že budeme cizinci, kteří spolu nemají nic společného jsem se rozhodla, že vezmu svůj život do vlastních rukou. Měli bychom se vždycky spolehnout sami na sebe a nebýt závislí na někom jiným, abychom se cítili lépe. Myslím to v tom smyslu, že je super mít okolo sebe lidi, kteří jsou vám oporou ale nemůžete to brát, že ti lidé za vás vyřeší vaše problémy a najednou bude všechno růžové. Zodpovědnost máme každý za sebe a já to zjistila až v těchto uplynulých dvou letech. Studentka psychologie haha.

Dnes je den promoce, ten slavnostní den, na který jsem čekala vždy, když jsem na poslední chvíli dodělávala nějakou práci či když mi přišlo to učení nesmírně dlouhé a nekonečné. Čtyři úmorné roky máme všichni konečně za sebou. Promoce se konají v aule Akademie. Normálně by se konaly venku, ale je ošklivo a má co nevidět pršet. Dnešek je vskutku speciální den. Sice něco končí, ale říká se, že když se zavřou jedny dveře tak se někde jinde zase otevřou nové. Věřím, že to takhle bude i se mnou. Potřebuju novou kapitolu do života.

„Lottie! Lottie!" volala na mě zdaleka Mia. „Tvoji rodiče přijeli!!" Byla jsem oblečená už do promočního taláru a čepice, připravena na ceremoniál. Od rána jsme tu měli mnoho zařizování a proto jsem pro ně nemohla jet až na letiště. Naštěstí to rodina pochopila a nevadilo si vzít taxíka. Samozřejmě čekám na brblání táty, který bude nadávat, že ho zase oškubali o peníze ale to by nebylo ono bez toho. Šla jsem před Akademii, kde byla snad stovka studentů a jejich rodiny. Byl to krásný pohled nebudu vám lhát. Po celý čtyři roky tu jste sami s kamarády a konečně tu s vámi mohou být vaši blízcí.

Zahlédla jsem tam i kluky. Jungkook s jeho rodiči a bratrem, vedle nich Hobi s jeho rodinou a další. Jedinýho koho jsem tam neviděla byl Taehyung. Kde asi může být? Rychle jsem se vrátila zpátky do reality a šla přivítat rodiče.
Postávali na chodníku a rozhlíželi se všude kolem. Oběma to moc slušelo.
Hned, když mě viděli tak zamířili ke mně.

„Lottie, zlatíčko, ahoj. Moc ti to sluší." Objala mě nejprve mamka a pak táta. „Jsme na tebe velmi pyšní," poznamenal táta. „Pojďte, zavedu vás na místa." Naštěstí jsme s Miou byli připraveni na tenhle den a nechali jsme naši rodiče sedět vedle sebe, aby si mohli povídat. Tak jako já si rozumím s Miou tak si i naši rodiče našli společnou cestu.

Bylo 17:56. Ceremoniál by měl, co nevidět začít. Zavedla jsem je na jejich místo a pak se omluvila, že musím jít za zbytkem studentů. Mia už mi hlídala místo. Jungkook, který stál za mnou si pohrával s mojí čepicí div mi málem nespadla.

18:00
Začala hrát hymna naší Akademie a mohl se zahájit náš slavný moment. Jako první měla pár slov paní ředitelka.

„Dnes jsme se tu všichni sešli v tento důležitý významný den, abychom oslavili a uzavřeli jednu část vašeho života, studenti. Jako matka studenta mé Akadamie musím podotknout, že jsem na vás všechny velmi pyšná. Cesta nebyla jednoduchá, ale nyní už stojíme všichni společně před cílovou páskou a stačí krůček k tomu, abychom ji porazili." Dál už jsem nevnímala. Hned jak zmínila, že je matka studenta jsem věděla na koho naráží. Taehyung. Znova to jméno. Nikdy mě neopustilo a vždycky si najde cestu do mého podvědomí.

To, že jsme se přestali bavit neznamená, že jsem se o něj přestala zajímat. Ne, úplně zajímat ale sem tam jsem se pro svůj klid v duši zeptala Jimina nebo Jungkooka, jak si vede a jestli je v pořádku. Přece jenom dva roky je taky nějaká delší doba. Od doby, kdy jsme se přestali bavit se mi opět vrátily noční můry. Stává se pořád, že se uprostřed noci vzbudím s křikem jeho jména. Zdá se mi, že jsme spolu, ale pak se objeví jedno z jeho "alters" a chce mi ublížit nebo v horším případě já jemu. Bude ironické, když řeknu že se chci specializovat v oblasti pacientů, kteří trpí DID? Nejspíš ano. Mám v tom nadějně nakročeno. Doporučení od vedoucí mé katedry na začátek a uvidíme, kam mě to posune dál.