„Nejsi teď jediný o kom se mluví. Ráno jsem šla do koupelny a všichni si na mě ukazovali a něco si šuškali. To samý ve třídě, that's why the panic attack. Někdo si mě tam začal natáčet a to už bylo moc.“
„Kdo to byl? Já tomu člověku asi rozmlátím mobil o hlavu.“
„Nech to být. To není důležitý. Já jsem ti to nechtěla říkat, ale slyšela jsem vaši hádku s tvojí matkou. Šla jsem okolo a nemohla jsem si pomoct..Už se to nikdy nestane. Jenom chci, abys věděl, že kromě kluků tu máš i mě. Teď se cítím, jak v nějaké scéně v kdrama.“ Začala jsem se smát a on taky.
„Nerad mluvím o osobních věcech, protože mám pak pocit, že mě všichni litujou a já jejich lítost ani soucit nepotřebuju. Vypořádal jsem se s tím po svým. Nechci žít v minulosti.“
Přikývla jsem na náznak souhlasu.
„Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se přizpůsobil klukům. Stálo to hodně úsilí a divím se, že to se mnou vydrželi. Já být jimi tak bych to vzdal. Nechci, aby sis procházela tím samým. Musíš být sama zmatená. Ten večer, jak byla ta večeře. Vymklo se to kontrole a musíš si o mně myslet, že jsem jenom nadržený kretén, ale tak to není. Já ani nevím, jak bych to měl vysvětlit. Bože, tohle je tak divný.“
Uchechtla jsem se. On mě spražil pohledem.
„Měl bys s lidmi mluvit častěji. Nejsi v tom tak špatnej.“
Nadechla jsem se a spustila.
„Ten večer, jak byla ta večeře. Dělala jsem to všechno pro tebe, protože jsem viděla v jakým stresu jsi byl. Byla jsem na tebe naštvaná, když jsem tě viděla, jak do někoho mlátíš hlava nehlava. Pak mi to, ale kluci vysvětlili. Máš pravdu v tom, že jsem zmatená. Přišla jsem sem studovat a nikdy jsem neměla žádný postranní úmysly. Jsem ráda, že jsem vás poznala o tom žádná. Jste jak jedna velká rodina. Ale nějak nevím, co si o tobě mám myslet. Vždycky, když si stanovím jeden názor na tebe, tak uděláš něco co mě buď rozhodí nebo naštve. Jsi nepředvídatelný a to se mi strašně líbí, ale zároveň bych ti za to chtěla někdy nafackovat. Dokážeš mě uklidnit a postavíš se za mě, když to potřebuju. Nic nechceš na oplátku a vidím tvé pravé úmysly, že mi chceš jen pomoct a to samý chci i já pro tebe. Jde jen o to, jak budeme spolupracovat.“
Usmál se na mě, natáhl ruku a chtěl, abych si k němu lehla. Otočila jsem se k němu bokem. Rukou mi začal pročesávat vlasy.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Jsem ráda, že jsi ke mně takhle upřímná. Nesnáším takový to chození okolo horký kaše a pak se ta holka stejně nevymáčkne.“
Položila jsem mu ruku na hrudník a nechala ji tam.
„Když jsem byl malý, tak jsem byl spíš takovej tichej kluk. Vždycky si hrával sám a vyhovovalo mi to. Nechtěl jsem si moc hrát venku s ostatními dětmi přišlo mi, že mezi ně nezapadám. Matka pro to měla pochopení za to otec mě vždycky dusil otázkami typu, proč nejsem venku s ostatními kluky, proč nehraju fotbal jako oni, proč moc nemluvím. Říkal mi, že jsem divnej. Mrzelo mě to, ale co jsem s tím měl dělat. Radši jsem byl vevnitř a kreslil různý obrázky, poslouchal hudbu, kterou pouštěla máma a bylo mi dobře. Jednou se to, ale zvrtlo. Byli jsme na jedné oslavě u tehdejšího šéfa otce a jeho šéf měl syna v mém věku. Samozřejmě chtěli, abych se s ním bavil a abych se obecně zapojoval do dění okolo mě. Oba jsme byli v takovém altánku a ten kluk si ze mě pořád utahoval, že jsem divnej, že se s nikým nebavím a že chudák je přinucen, aby se se mnou bavil. Tak jsem se naštval a začal ho mlátit. To bylo poprvé, co se projevila moje agrese. Dospělí to viděli a hned mu přišli na pomoc. Všichni ho začali opečovávat a mě odtáhli pryč. Můj otec byl vzteky bez sebe. Měl už něco v sobě, takže byl výbušnější než normálně. Před ostatními si, ale musel udržet reputaci takže tam mě nemohl potrestat. Rychle jsme se rozloučili s ostatními, omluvili a jeli hned domů. Myslel jsem si, že se cestou nějak uklidní. Opak. Jsme taková tradiční rodina, takže máme doma normálně rákosku a asi si dovedeš představit, co následovalo..“
