Therapy | Kim Taeyhung

2. Kino

„Když to víš, tak proč s ním někam jdeš?“ Vůbec jsem nechápala její logiku.

„Je 21. století. Kluci a holky mohou být kamarádi ne?“ „S tím, jak na tebe koukal tak nevím jestli budete kamarádi.“ „Na co tím jako narážíš? Že mám být jeho další děvka nebo co?“ „Jesus Mio, na to vůbec nenarážím. Jenom chci, abys na sebe dávala pozor a byla opatrná.“

„Aww, ty o mě máš starost. Neboj, právě jsem se tě chtěla na něco zeptat. Aspoň budeš vědět, že budu v bezpečí, když tam budeš se mnou.“ „Co prosím?“ „No řekl, že se s ním mám sejít ale neřekl ať jdu sama a já tam sama nechciii. Lottie prosíím.“ Povzdechla jsem si a pokrčila rameny na znamení toho, co jiného mi zbývá.

Zazvonilo a já šla na poslední hodinu. Přemýšlela jsem jenom nad tím, jak se převléknu do tepláků, mikiny a jak budu jíst kyblík zmrzky u toho koukat na film, užívat si klid aniž by mě někdo otravoval.

Zabrněl mi mobil v kapse. Dvě nové zprávy.

Mia: Prosím, že se mnou půjdeš? Nechci tam jít sama a s tebou budu míň nervózní <3

Napsala jsem rychlou odpověď.
Ano, půjdu.

Co bych pro ni neudělala, že?

Druhá zpráva. Kim Taehyung. Co on mi může tak chtít.

Neměla bys náhodou dávat pozor? Nebudu doučovat ty, co mají špatný známky jenom z toho, že nedávají pozor a radši si s někým píšou na mobilu;)

Wtf? Jak mě může vidět? Že by měl stejnou hodinu?

Rozhlédla jsem se kolem sebe a úplně vzadu v poslední řadě jsem viděla Taehyunga, jak se usmívá od ucha k uchu a drží v ruce mobil.

Dávej pozor.

Další zpráva od něj. Ignorovala jsem to a zandala mobil do tašky. Snažila jsem si psát zápisky ale přišla na mě únava z toho, jak jsem nespala a začaly se mi automaticky zavírat oči. Usoudila jsem, že to už nemělo cenu tak jsem si lehla na lavici a opřela si hlavu. To jsem ale dělat neměla. V zápětí jsem usla.

Ucítila jsem, jak mě někdo bere do náruče a někam mě nese. Otevřela jsem pomalu oči a viděla jsem obličej toho jednoho člověka, kterýho jsem doopravdy vidět nechtěla.

„Co to děláš!? Okamžitě mě pusť!“ Jak jsem řekla, tak to udělal.

„Musel jsem tě odnést ze třídy, protože jsi usla na hodině a nikdo tě nemohl vzbudit. Profesor ti vzkazuje, že by ses měla dát dohromady a že nechce, aby se něco takového opakovalo. Jinak ti nedá kredit a nepustí tě k závěrečným zkouškám.“

Dořekl to, upravil si tašku a měl už skoro na odchodu. Když v tom za mnou přiběhla celá udýchaná Mia.

Já jsem tam stála, jak socha a vůbec jsem nevěděla, co se děje.

„No, kde jsi? Jungkook tam na nás už čeká.“

Povzdechla jsem si a vzpomněla, že Mia chce jít za tím klukem z rána.

„Lottie, jsi v pořádku?“ „Teď málem prospala století. Měla by bejt plná energie.“

Mia se podívala na Taehyunga. „Nechci znít hnusně ale ty jsi tady proč?“ Mia, když chce tak dokáže být velmi přímá a nedochází jí někdy to, že to má i následky.

„Musel jsem ji odnést ven. Nereagovala vůbec na nic.“ Mia se tentokrát otočila na mě a měla v obličeji ustaraný výraz.

„Pokud to takhle půjde dál, tak dojdu za ředitelkou a poprosím ji, abys se mnou měla společný pokoj. Takhle to nejde, vždyť se vůbec nevyspíš. Co když tě vyhodí za to, že spíš na hodinách??“