Therapy | Kim Taeyhung

8. Polibek

„Já nevím.“ To jsem nechtěla teď slyšet. Využila jsem situace, otevřela dveře a chtěla odejít. Chytl mě za ruku a zatáhl zpátky dovnitř.

„Sice nevím, jak bych se měl chovat, ale vím, že nechci aby ses přestala snažit.“ Jeho slova byla naprosto upřímná. Nevím, co to do něj vjelo, ale je rád, že to vyslovil.

„Takže prosím, jdi teď do mého pokoje a lehni si. Nemusíš spát, jenom zůstaň v klidu a nic nedělej. To není přece, tak těžký.“

Vzdala jsem to a poslechla ho. Potom, co jsem slyšela ta slova mě to uklidnilo a nemělo cenu mu vzdorovat. Šla jsem do jeho pokoje a on mi mezitím v kuchyni chystal další prášek s vodou.

Lehla jsem si na postel a koukala na strop.

„Holka, teď bych byl možná radši kdybys třeba běhala sem a tam, jo. Proč tak bez duše čumíš na strop? Co třeba si zapnout televizi nebo něco. To tě nenapadlo co.“

„Nechtěla jsem ti tady na nic sahat.“
„Vyzvracela ses mi do záchoda, já myslím, že tuhle část máme za sebou.“ Uchechtl se. Skvělý, teď si ze mě bude vždycky utahovat.

Vzal si ovladač a něco pustil. Dávali zrovna pohádku Na Vlásku. Dobrej program.

„Moje jedna z oblíbených pohádek.“ Koukala jsem na něj, jestli je v pořádku. Vypadal, že jo. Nikdy bych neřekla, že by Kim Taehyung koukal na pohádky. Ten svět je divnej.

Sedl si ke mně na postel a podal mi prášek s vodou. „Po tomhle bys už neměla zvracet.“ Rychle jsem to zapila a schoulila se do klubíčka pod peřinu.

„V pohodě?“ zeptal se mě opatrně. Přikývla jsem. Lehl si a přikryl se taky peřinou. „Tae?“ „Mhm?“ Jeho pozornost byla pořád zafixovaná na televizi. „Můžu se na něco zeptat?“ „Oh bože, já ti asi nastavím nějaký limit. Budeš mít maximálně tři otázky denně. No, ptej se.“ Otočila jsem se k němu a koukala na něj. On si toho nevšímal, protože se koukal na tu pohádku.

„V kolika letech jsi začal mít noční můry?“ „Asi zhruba v 7.“ „Ví o tom někdo?“ „Už máš jenom jednu otázku. A ano, ví. Jenom někdo, ale.“ Chtěla jsem se zeptat na další, ale nechtěla jsem to vyčerpat. Vypadal, že mluví vážně. V tichu jsme koukali na animák a já se cítila v klidu. Konečně, za těch pár týdnů.

Najednou mi začal zvonit mobil. Byla to Mia.

„Ano?“ „Jaký ano? Kde jsi? Jsi v pořádku?“ „Mio, klid. Jsem u Taehyunga a jsem v pořádku. Vždyť jsem ti psala smsku.“ „Dokud neuslyším tvůj hlas, tak se to nepočítá. Kde u Taehyunga? V pokoji není.“ „Já jsem u ..“ Než jsem stihla něco doříct, tak mi zacpal pusu. Rukou jsem si zakryla mobil, aby Mia nic neslyšela.

„Co to děláš?“ „Nechci, aby někdo věděl, že mám byt.“ What? Aha, okay.

„Jsem s ním venku a jsem v pohodě. Za chvíli se vrátím. Co ty, všechno v pořádku?“ „Ano. Tak až budeš zpátky tak mi zavolej. Půjdeme někam na jídlo.“ Její nabídku jsem přijala. Ukončila jsem hovor a položila mobil zpátky na noční stolek.

„Proč nechceš, aby někdo věděl, že máš svůj byt?“ „Aaa, už jsi vyčerpala všechny svoje otázky pro dnešek. Nechci, protože by sem určitě chtěli. Chtěli by tu přespávat, trávit čas a na to já někdy nemám. Je to moje útočiště a ten byt jsem si kupoval s nějaký záměrem, který chci dodržet.“ „Tak proč tu jsem já?“ „Nah, už se nemůžeš ptát. Limit vyčerpán.“ „To jako vážně?“ zeptala jsem se podrážděně. Přikývnul.