Therapy | Kim Taeyhung

6. Dangerous Game You Play

*Noční můra*
Běžel jsem, snažil jsem se utéct od toho místa, co mi přinášelo tolik bolesti. Přede mnou se objevily dvě figury. Dva z jeho pomocníků.

„Myslíš, že nám dokážeš utéct? I kdyby, ON si tě vždycky najde.“ Oba se hluboce zasmáli. Bylo mi z nich špatně. Bylo mi z NĚJ špatně. Nedokázal jsem racionálně přemýšlet. Strach mě ochromil a nevěděl jsem, co mám dělat.

„Tak teď se buď dobrovolně vzdáš a půjdeš s námi nebo tě zmlátíme do bezvědomí a vezmeme sebou.“

Povzdechl jsem si. Opět jsem jím byl chycen. Nechtěl jsem se vzdát, otočil jsem se a rozběhl opačným směrem. Doufal jsem, že budu mít aspoň trochu náskok, ale mladý vyzáblý kluk jako já se moc daleko nedostane. Ten jeden mě rychle dohnal a druhý byl hned za ním. Začal jsem řvát ze všech plic, když mě začali mlátit. Doufal jsem, že mě někdo uslyší. Doufal jsem, že mi někdo pomůže. Doufal jsem, že mě někdo vysvobodí z těch bolestí a utrpení.
*Konec*

Vzbudil jsem se celý zpocený a udýchaný. Svým křikem jsem vzbudil i Charlottu, která seděla přede mnou a držela mě za ruku.

„Tae?“ „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ „Noční můra?“ „Jen tak bych asi neřval uprostřed noci ne? Nebyl takhle zpocený a udýchaný, nemyslíš?!“ Vyjel jsem na ni. Byla trochu vystrašená z mého výstupu.

Radši vypadni. Teď si o tobě myslí, že jsi úplnej psychouš.

„Promiň. Já jenom. Měl bych jít zpátky.“ Zvedl jsem se a beze slova odešel. Zavřel jsem dveře a opřel se o stěnu vedle. Musel jsem se uklidnit. Doufal jsem, že to přestane. Bez výsledku. Po chvilce, kdy jsem se snažil uklidnit své dýchání, jsem se vypravil zpátky do svého pokoje.

Bylo 6 ráno. Uprostřed noci to nebylo no. Šel jsem si dát studenou sprchu a pak si sednout na postel. Lehl jsem si a jen tak zíral do stropu. Peřina voněla po ní. Nepoužívá žádnou drahou voňavku, vsadím se, že to je nějaká levná toaletní voda z obchoďáku, ale i tak. Sedí jí.

Nechtěl jsem jen tak odejít, ale něco mi říkalo, že bych měl. Prohrábl jsem si vlasy a začal přemýšlet nad tím, co bych měl dělat.

*Charlotty POV*
Jen tak odešel. Beze slova, vysvětlení, bez ničeho prostě. Asi si začínám zvykat na jeho výstupy. Podívala jsem se na hodiny. 6 ráno. Pár hodin spánku mi musely postačit. Zvedla jsem se a jako vždy ranní rutina.

Když jsem skončila, tak jsem měla ještě čas, než začlo vyučování. Rozhodla jsem se, že půjdu vyzvednout Miu a že spolu půjdeme na hodinu. Vzala jsem si všechno a zamířila za ní.

Její pokoj byl v chodbě naproti té mé. Číslo 157. Zaklepala jsem na dveře a čekala na odpověď. Nic. Zaklepala jsem znova. Opět nic. Rozhodla jsem se vytočit její číslo, touhle dobou už by měla být vzhůru.

Nejdřív to jen pípalo, pak se ozval její rozespalý hlas.

„Ano, Lottie?“ „Kde jsi? Jsem před tvým pokojem, klepu a ty nikde.“ „Promiň, já jsem přespala u Kookieho. Byli jsme venku a pak jsem byla u něj a přespala. Sejdeme se ve třídě jo?“ Nečekala na moji odpověď a zavěsila.

Aha, stačilo mi napsat, že něco dělá.

No nic. Šla jsem směrem ke třídě. Budu tam jako první, ale nevadilo mi to. Spíš mi vadilo, že to je matematika.
Už jsem byla u třídy, když jsem slyšela, jak na mě někdo volá.

„Char! Počkej!“ Byl to Jimin. Celý udýchaný. Opřel se o mě, když ke mně doběhl. Zasmála jsem se na něj.
„Panebože. Člověk na tebe volá ty nic, pak za tebou musím běžet a jsem teď celý uřícený.“