RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 26.

Sama sebe jsem pasovala do role spasitelky. Když už jsem svému kamarádovi nesměla říct o tajném působení v novinách, mohla jsem to celé alespoň zužitkovat v jeho prospěch.

S pozdravem jsem vstoupila do redakce a zamířila jsem ke svému místu. Bez zbytečných řečí jsem se pustila do kompletování celého článku.

Vše začínalo pasáží o zlodějce svačin Claire Gicksové.

Pozor, pozor, studenti všech ročníků! Všimli jste si, že vám v posledních dnech nekontrolovaně mizí svačiny? Nebojte, školou nepoletuje černá díra, která by nenávratně pohlcovala vaše sendviče. Doporučuji zkontrolovat kabelku krásné Claire Gicksové. Člověk by nevěřil, co se do takové dívenky s vosím pasem vejde. A Claire, být tebou, porozhlédnu se po nějakém těhotenském testu, jeden nikdy neví, co ty chutě mají znamenat.

Závěr byl trochu krutý, ale Claire se zdála jako někdo, kdo by to mohl rozdýchat. Navíc byla ve vyšším ročníku, takže teoreticky ji tenhle drb nemusel zasáhnout tolik, jako nějakou bezbrannou prvačku.

Další na ráně byla Melissa. Sice jsem ještě nehodlala psát o jejích nevěrách nebo vztahu pro peníze. Ovšem o jejím znechucení z toho, že si večeři s ní zaplatil Joe Berg, jsem se trochu rozepsat mohla.

Zdá se, že plán ctěné předsedkyně školní rady, kompletně selhal. A to měl tak velký potenciál, že si ani sama Melissa Becketová nepřipouštěla neúspěch. Potom, co do charitativní aukce věnovala sama sebe s vyvolávací cenou padesát dolarů a doufala, že stará láska ještě nezrezavěla, ji čekalo hořké zklamání. Za nesmyslných tři sta dolarů si její společnost předplatil Joe Berg. Inu, jak se to říká? Sláva vítězům a čest poraženým? Tak snad tu večeři vážně zvládneš se ctí, Melisso.

Dva odstavce napsány, třetí čekal. Fotbalista Mik, co lítal v drogách, měl být mým posledním obětním beránkem. Bohužel jsem za celou dobu nezjistila jeho příjmení. Na celých jménech mé články povětšinou měly svůj základ, jelikož čtenáři očividně milovali, když si na druhé mohli ukázat prstem.

Zpoza monitoru jsem po očku sledovala Annu. Pokud měl někdo přehled o všech studentech, byla to právě ona. Docela určitě musela vědět, jak se Mik jmenuje příjmením a dost možná i druhým jménem.
Opět byla zabraná do louskání jakého si textu ve svém počítači a okolí nevěnovala nejmenší pozornost. Nejspíš by ji probral jen náhlý výpadek pojistek.

Opatrně jsem se naklonila blíž k jejímu místu. Ani to s ní nehnulo.

„Anno, máš chvilku?" zeptala jsem se.

Místo odpovědi nepatrně kývla hlavou. Neudržela jsem se a převrátila nad jejím přístupem oči.

„Když ti řeknu Mik, fotbalista a drogy. Máš tušení, o koho se jedná?"

Konečně se odvrátila od čtení. S kamennou tváří na mě mhouřila oči, jako kdybych snad řekla něco špatného.

„Jo, ale o tom psát nebudeš." Odsekla mi.

Nechápavě jsem nakrčila čelo. „Proč ne? Lidi by ti zpřetrhali ruce."

„To možná, ale popřemýšlej o tom. My ho natřeme před celou školou, že bere drogy. Nejen, že z toho bude mít před spolužáky z ostudy kabát, ale domáknou se to stoprocentně i učitelé, rodiče, policie, a tak dál. Chceš někomu skutečně zničit život tak moc?"

Mlčky jsem zakroutila hlavou. „Ale co s tím?" pokračovala jsem. „Dejme tomu, že o tom nenapíšu ani čárku. Fajn. Jenže chceme vážně jen nečinně přihlížet, jak bude ničit především sám sebe, ale i ostatní?"