Busan high school

28

Jungkook

Škola, učení, kamarádi....

Prosinec...
Vánoční prázdniny.

19.12.

Už se můžu po dlouhé době vyspat. Prázdniny mi fakt chyběly.

Slezl jsem po schodech dolů do kuchyně.
Tam to náramně vonělo...
Skořice, svařák, cukroví, pomeranče, hřebíček.... A mnoho dalších.
(Bude to asi stejně jako Vánoce v Česku... Nevím jak slaví Vánoce v Koreji^^.)

Dneska máme jet k příbuzným do Japonska...
Budeme se vracet dvacátéhotřetího.

Jimin

Ráno jsem brzy vstal...
Dal jsem si ranní sprchu a oblékl se...
Už byla hodně velká zima. A já neměl zimní oblečení... Proto jsem začal hledat všude po domě. Ve skříních, prostě všude. Abych našel svoje oblečení z minulého roku.
Našel jsem jenom svůj starý kabát... Ale alespoň byl v dobrém stavu.

Vylezl jsem před dům a šel na autobusovou zastávku... Protože Kooki bydlí skoro přes půl města daleko.

Nastoupil jsem do autobusu a sedl si hodně dozadu.
Opřel jsem si hlavu o okýnko a díval se ven.

Konečně autobus zastavil na mé zastávce před školou. To je nejbližší zastávka u Kookova domu.

Vystoupil jsem a nasadil rychlou chůzi abych byl co nejdříve u Kookiho.
Skoro jsem běžel a lidi se na mě dívali jak na debila... Ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem vidět a co nejdříve být u Kookiho.

Byl jsem u jejich dveří a bál jsem se zazvonit.
Co když mě nechce vidět...?
Co když mě nenávidí...?
Co když...
Co když...
Ale já ho chci vidět!
Já ho chci obejmout!
Já ho chci políbit!

V mé hlavě se odehrávaly boje mích myšlenek...
Zvítězila myšlenka že ho chci!

Zazvonil jsem... V tu chvíli se mi zastavilo srdce a jen jsem se díval na dveře. Čekal jsem že někdo přijde a otevře.
Ale na moje zazvonění nepřišla žádná odpověď...
Ještě asi pět minut jsem tam stál jak socha a čekal.
Začal jsem zběsile mačkat zvonek.

Po deseti minutách jsem se otočil a se slzami a sklíčeností jsem odešel.

~Time skip~

Štědrý večer.
Byl jsem sám a neměl co dělat.
Vzal jsem si svůj starý kabát, hodil jsem si ho na sebe a vyšel ven z domu.
Neměl jsem kam jít, tak jsem se jen tak toulal.

Byl jsem na mostě...
To je divný... Začalo sněžit... Od kdy tady sněží?
V životě jsem zažil jenom jednou... Že tady v Busanu sněžilo.

Stoupl jsem si na kraj mostu...
Hlavu jsem měl plnou temných myšlenek.
Jedna mě začala ovládat.
Nevěděl jsem co mám dělat.
Ale život bez Kookiho nemá cenu.
Přelezl jsem zábradlí... Otočil jsem se.
Stojím na krajíčku a přidržuji se zábradlí.
,, Minie? "
Ozval se hlas za mnou.
,, Jsi to opravdu ty? "
Pronesla znovu osoba.
Prudce jsem sebou trhl a otočil hlavu.
,, Ty jsi můj strážný Anděl? "
Zeptal jsem se a zesmutněl.
Vážně tak vypadal.
Zezadu ho osvětlovala lampa, ten sníh do toho a vánoční světýlka.
Vypadalo to kouzelně.
'Anděl' se ke mně začal přibližovat. Pomalinku jsem začal rozpoznávat obličej.
,, Ano... Jsem tvůj strážný Anděl "
Pronesl a přiblížil se ještě blíž.

____________________________________

Tady to utnu... Jsem to ale svině. ^^
Při troše štěstí vydám dnes další kapitolu.