Busan high school

12

Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl zavolat rodičům kdy přijedou.
Asi deset minut jsem mluvil po telefonu s mámou.
Když jsem ho položil, zeptal se mě Jimin
,, Tak co jsi zjistil? "
,, Nic moc, jen že se vrátí, asi až zítra"
,, Nechtěl by jsi u nás dnes... Třeba znovu přespat? Víš...abych se tady neunudil k smrti"
,, Jo klidně, ale dneska si alespoň zajdu domů pro moje oblečení, jak můžeš nosit tohle? "
Uchopil konec trika z obou stran a roztáhl ho.
,, Vypadá to jako plachta."
Teď jsi se mně Jimine dotkl.
Ublíženě jsem se na něj podíval a on mi věnoval kratičký omluvný pohled.

Asi tak v jednu hodinu odpoledne jsme vyšli od nás a zamířili k Jiminovi domů.
Zavolali jsme si taxi, protože... Jimin bydlí docela daleko. Skoro na druhém konci města.

,, A Jimine, jakto že nebydlíš se svými rodiči?"
Jimin jen odvrátil zrak a díval se z okýnka auta. Celou cestu se mnou pak nepromluvil. Řekl jsem něco špatně?

Konečně jsme přijeli k jeho domu.
Na první pohled nevypadal veliký, ale když jsme vstoupili. Vypadalo to tu úžasně. Měl to tu hezky zařízené. Bylo to tu docela útulné.
Jimin, mezitím co jsem obdivoval jeho dům, se někam vytratil.

Deset minut jsem na něj čekal, ale pořád nešel, šel jsem se tedy podívat kam zmizel.
,, Mine?"
Našel jsem ho. Seděl schoulený v klubíčku u své postele.

,, Jimine?"
Co to s ním je.
,, Hey"
Chytil jsem ho za rameno.
,, Jsi v pohodě?"
Zvedl ke mně svůj zasmušilý pohled.
,, A-ale nic."
Rukávem si utřel nos a poposmrkl.
,, Opravdu?"
,, Jo."
Snažil se se zvednout, ale podlomily se mu nohy. V tu chvíli jsem ho objal. Vím že není v pořádku, že se určitě něco děje. Neumí lhát.
Po pár chvílích, kdy Jimin něvěděl, jestli mě taky obejmout nebo odstrčit, mi omotal ruce kolem hrudi a zabořil svoji hlavu do mého ramene.

Jimin
Je Kook vůbec člověk? Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, do této chvíle jsem nikoho takového nepotkal.
Chtěl bych mu to říct, chci mu říct, že... Ho mám radši než kamaráda, že pro mě je něco víc. Co když to nepřijme?
Ale musím mu to říct. I když by to mohlo zničit naše přátelství.

Naše objetí začalo povolovat.
V tu chvíli jsem se neovládl.
Kooka jsem ještě silněji objal a políbil.
Vášnivě ho políbil.
Byl z toho v šoku, úplně ztuhl.
Když jsem se od jeho rtů odlepil, jeho božských rtů, ani se nepohl. Jen se na mě pořád překvapeně díval. Řekl jsem mu to.
,, Miluji tě "
A jeho výraz byl ještě více překvapený než předtím.

Ten nátlak, nevydržel jsem to. Rychle jsem utekl do koupelny. Když jsem začal utíkat, Kook se začal vzpamatovávat a uvědomovat si situaci ve které se teď ocitá.

Pomalu se začal přibližovat ke dveřím.
,, Jimine, je to pravda? "
Nemohl jsem mu odpověď, nešlo to, v krku jsem měl obrovský knedlík.
Potom co jsem mu delší chvíli neodpovídal, tak odešel.
Byl jsem z toho nešťastný.
Moji jedinou příležitost jsem promrhal. Když jsem vylezl z koupelny. Jungkook byl už pryč.
,, Můj jediný pravý přítel a já ho ztratím. "
Sjel jsem zády po stěně. Chytl jsem se za kolena a přitáhl k nim hlavu. Už ho nemůžu dál vídat, nemůžu....

Jungkook
Jakmile Jimin vyběhl z pokoje a běžel do koupelny, měl jsem z toho mnoho pocitů, které jsem nikdy nezažil.
Šel jsem za Jiminem, bohužel k mé smůle se zamčel.
Chtěl jsem mu pohlédnout do očí a mu říct mu "já tebe taky", ale neotevíral.
Rozhodl jsem se že půjdu domů, nebo spíše pojedu taxíkem.... Neměl bych ho tu nechávat samotného, ale... Ale... Pro tohle nedokážu najít výmluvu.

Přijel jsem domů. Šel do pokoje. A zůstal tam zbytek dne.
V neděli jsem neměl náladu, tak jsem zůstal ležet v posteli.