Druhý den byl docela v pohodě, dostal jsem vlastní pokoj (konečně) řekl jsem si v duchu. Měl bych se asi nějak připravit. Spadl jsem zády do poměrně měkoučké postele.
Ježiši vždyť tam nikoho neznám a určitě se ztrapním hned první den, určitě vlezu do špatný třídy, určitě se na mě budou všichni dívat jak na debila, určitě si najdou nějakou kravinu aby mě zesměšnili. Tyhle věci mi v hlavě hráli celý den.
Moji mysl ale začalo zatěžovat něco úplně jiného... Co si vlastně vezmu na sebe?
Ještě že jsem svoje oblečení neměl ve skříni ale v krabicích, nechtělo by se mi to znovu rovnat do skříně. Takže jsem rozbalil asi deset krabic než jsem našel svoje krabice s oblečením. Vysypal jsem je na postel a hledal nějaké oblečení co vypadá alespoň trochu normálně a ne jako pro malé dítě. Když už jsem něco našel, volala mě máma, abych jí šel pomoct uklidit zbytek věcí, které ještě zůstaly v předsíni, protože byl mladší bratr líné prase a máma chtěla pomoc, musel jsem tam jít místo něj. Dost mě to dopálilo, protože jsem si ještě nestihl pořádně vybalit svoje věci a zařídit pokoj a ten malej zmetek měl už všechno hotové.
Když jsem vše dodělal, mohl jsem se konečně vrátit ke své činnosti.
Hledání oblečení.
,, Pět hodin, a já si nestihl zařídit pokoj! "
skočil jsem do postele a nechtěl se ani hnout, ale protože jsem byl nasranej, nemohl jsem usnout. Vstal jsem z postele rozbalil poslední krabice se svýma věcma a začal uklízet. Nikdy jsem si neuvědomoval že mám tolik knih. Měl jsem s nimi zaplněné tři police, ale přečtených jsem měl asi tak pět z nich.,, Konečně" zařval jsem na celej barák když jsem už konečně vše uklidil. Do pokoje vtrhl mladší bratr s nepříjemným úšklebkem a ptal se,, co konečně? Jsi konečně zjistil že nejsi normální, že nemáš mozek. " Hodil jsem po něm první věc co mi přišla pod ruku. Netrefil jsem se. A zjistil že jsem po něm hodil další knihu. Tak už vím k čemu mi budou. Zamkl jsem se, aby mi ten debil zase ne vlezl do pokoje a šel jsem spát.
