RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 13.

Chviličku mě jenom tiše pozoroval, jak se na něj klidně usmívám. Jejich šifrovanou tichou řeč jsem rozhodně nezvládala tak precizně, jako bratři Edwardsové, ale jedna věc byla jasná. S Charliem právě vzniklo nové pouto. Takové, které mi mělo pomoci zahojit jizvy po krachu s Ví.

„Takže... Konkurzu na moji novou holku se asi zúčastnit nechceš, co? Jsem si jistý, že bys byla na dobré startovní pozici!"

S širokým úsměvem na tváři jsem nesouhlasně kroutila hlavou.

„Ale já bych se mohl zúčastnit toho tvého na post „nejlepší kámošky"."

Ani jeden z nás už srdečný smích neudržel na uzdě. Věděla jsem, že vedle mě sedí člověk, kterému na mě skutečně záleží.
  Napadlo mě, že tohle bylo to celoživotní přátelství, o kterém nám v občance tak vyprávěli. Když učitelka zmínila, že známost s vaším současným kamarádem od plenek nic neznamená a tu pravou spřízněnou duši najdete, až se vaše osobnost pod vlivem okolních vjemů zformuje, pokládala jsem to za nejhloupější žvást, jaký jsem kdy slyšela. Náš vztah s Ví jsem brala jako něco nadstandartního. Myslela jsem si, že když jsem si prošly šikanou, prvními láskami a rozchody, a taky několika útěky z domova, že nás už nikdy nic nerozdělí. A teď to bylo tady. Jeden hloupý fotbalista mezi nás vrazil klín, který Ví nebyla schopna překonat. Nemělo cenu nad tím dál truchlit.

„Charlie?" oslovila jsem ho, načež mi on věnoval plnou pozornost. „Musím ti říct něco hrozně moc důležitého."

Chtěla jsem mu vyklopit, že to já jsem ten slavný „Ghost", který minulý pátek pobouřil celou školu. Cítila jsem, že i kdyby se na mě naštval, že jsem mu to prve neřekla, v mžiku by mi to odpustil. Nadechovala jsem se, abych to ze sebe konečně mohla dostat, když v tom nás vyrušilo krátké zaťukání na okno.

„A tohle je kdo?" Zamračil se Charlie na osobu za okýnkem na mé straně.

Moje máma se na mě dívala zpoza skla, jako děti na hrocha v ZOO. Nervózně si žmoulala ucha kabelky a snažila se o jakýsi vlídný úsměv. Člověk by si myslel, že dramatu bylo pro dnešní den už dost.

„Moje máma." Odpověděla jsem trochu otráveně.

„Ou," Charlie nějakým záhadným způsobem poznal, že vztahy mezi námi jsou trochu napjatější, proto nejprve jenom stáhl okýnko. „Dobrý den, paní Sikesová! Charlie Edwards, jméno mé!" Skoro jako bych vedle něj zrovna neseděla, natáhnul se kolem mě a podal mámě ruku. Ta se mu na oplátku také představila.

„Už jdeš domů, Rito?" zeptala se máma váhavě. „Nakoupila jsem, mohly bychom si spolu uvařit." Dvě igelitové tašky narvané k prasknutí pozvedla do úrovně své hlavy tak, abych i já na ně pořádně viděla.

„Jo, už jde." Zapěl Charlie a roztomile zamrkal. Šlehla jsem po něm vyčítavým pohledem. Zřejmě byl mistrem ve čtení myšlenek a bez jakéhokoliv předešlého varování usoudil, že si s mámou potřebujeme vážně promluvit. Dokonce zašel tak daleko, že mi otevřel dveře, abych mohla vystoupit.

„Tak zítra ve škole." Pronesla jsem otráveně směrem k Charliemu.

„Jasně! Měj se!" Hned, jak jsem za sebou zabouchla dveře, zmizel z dohledu.

Stála jsem na silnici před dome společně s mámou, která na mě zírala jako zmoklé kotě z příkopy.

„Ukaž." Vzala jsem jí z ruky igelitky a pomohla jí s nimi do domu.

Mlčky jsme v kuchyni vykládaly nákup a postupně ho ukládaly do lednice a spíže. Bylo to docela zvláštní. Nemohla jsem si pořádně vzpomenout, kdy naposledy máma přišla domů ve stejnou dobu jako já a navíc přinesla nákup.