RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 12.

Z nějakého důvodu mě úplně vynechala. Připadalo mi, jako kdybych pro ni snad byla neviditelná. Mlčky jsem stála u jejího auta a sledovala, jak se svým přítelem, který mě ještě před chvílí nevybíravě urážel, opouští scénu. Aniž by mi cokoliv naznačila, znovu byla na útěku a mě nechala v nekomfortní situaci.

„Charlie, jedem domů." Zavelela do ticha Melissa.

Zoufale jsem se otočila k Charliemu a Waynovi, kteří stále ještě úplně nechápali, o co běží. Chtěla jsem někomu z nich říct, aby neodcházeli a zůstali se mnou. Aby mě nenechávali samotnou. Má dosud nejlepší kamarádka, osoba s důležitým postavením v mém srdci, mě tu nechala jen tak, bez vysvětlení, stát. Bála jsem se, že se mi srdce vybije ven z hrudi. Bylo mi na omdlení.

„Neslyšel jsi mě?" zvýšila hlas.

Dostala ho do úzkých. Nerozhodně stál na místě jako přilepený a snažil se najít náznak nějaké srozumitelné emoce v mé tváře, jenže já sama netušila, co se ve mně odehrává. Jak jsem jemu tedy mohla dát jednoznačný signál?

„Já se o ni postarám," Waynův hlas konečně prolomil tíživé ticho. „Odvez ji někam do háje, pak se potkáme."

Poplácal svého mladšího bratra po rameni, aby mu potvrdil, že o mě bude dobře postaráno a přistoupil ke mně blíž. Posmutněle jsem se mu zadívala do očí a našla v nich něco, co jsem ve Víiných spatřila naposledy před lety, když jsem měla poprvé zlomené srdce kvůli dětské lásce. Najednou jsem věděla, že to on bude mou oporou v téhle chvíli. Kluk, kterého jsem znala sotva pár dní mi nabídnul svůj čas, zatímco má dlouholetá kamarádka odjela pryč.

„Vážně?!" rozhodila rukama nepříčetně Melissa. „Jedem už?"

Charlie vypadal jako opařený vroucí vodou a až Melissino ustavičné nadávání ho konečně vytrhlo z šoku.

„Nastup a mlč." Sykl.

Ač se jeho přítelkyni tahle slova nelíbila, poslušně naskočila do jeho auta a bez dalších zbytečných slov za sebou zabouchla dveře. Bratři si naposled vyměnili tichý pohled, který v jejich případě znamenal celou konverzaci. Alespoň toho jsem si všimla při naší víkendové snídani.

Wayne mě pevně objal kolem ramen a vedl mě k jeho černému Range Roveru, se kterým jsem měla tu čest už předtím. Když mi pomohl na místo spolujezdce a zavřel za mnou dveře, dopadl na mě jakýsi pocit úlevy, pod jehož nátlakem se mi po tváři skulilo pár slz. I když jsem si tolik zakazovala plakat před kýmkoliv, veškeré emoční vypětí, kterému jsem byla během posledních dní vystavená, si vybralo svou daň.
Mlčky nastartoval a vezl nás neznámo kam. Jindy bych se bála a horlivě vyptávala, jenže teď mi to bylo všechno tak nějak jedno. S hlavou opřenou o sklo jsem sledovala, jak cesta kolem nás ubíhá a budova školy mizí kdesi v dálce. Wayne sem tam po očku kontroloval, jestli stále pláču. Tak trochu jsem pofňukávala celou cestu. Snažila jsem se přijít na to, proč se na mě Ví na tom pitomém parkovišti tak vykašlala. Proč mě zas nechala jen tak a raději s sebou odvezla Andreho, když mohla vzít nás oba.

Kdysi jsme si s Ví slíbily, že tu budeme jedna pro druhou stůj co stůj. Kdykoliv byla nejistá v jakékoliv písemce, zkoušení nebo jiné prověrce vědomostí, měla po boku mě. A za to, že jsem se učila za nás obě, mi pomáhala, když si na mě někdo zasedl nebo mě chtěl šikanovat. Věděla jsem, že není génius a stejně tak ona chápala, že mám problém najít si kamarády a začlenit se do společnosti. Vždycky to bylo jen o nás dvou. Jenže pak přišli její lásky. Zpočátku mě těšilo, že se mi se vším svěřuje a má ve mně jakousi důvěru, jenže zpětně mi to začalo docházet. Čím víc se mluvilo o ní, tím méně jsem na povrch dostávala své problémy já. A i když jsem si na to časem zvykla a brala to za normální, teď mi došlo na mysl, že jsme si asi nebyly rovny.