RITA SIKES: Středoškolská Novinářka

KAPITOLA 11.

„Kam jste včera tak spěchali?"

Úsměv v jeho tváři ochabl. Místo odpovědi konečně přestal listovat v knížce, raději si otevřel sešit a začal do něj horlivě psát poznámky. Jestli se tohle nedalo označit za divné chování, tak už nic.

Po zbytek hodiny se mnou neprohodil ani slovo. Nikdy mě nenapadlo, že by ho jeden dotaz mohl tolik rozhodit. Všechno se to zdálo strašně divné. Od první chvíle, kdy zjistil, že Wayne a já jsme se seznámili i bez něj, byl jako vyměněný. Očividně nebyl nadšený, což mi nešlo do hlavy. Vždyť kamarádství s jeho bratrem neznamenalo nic špatného. Že by snad žárlil? To těžko, vždyť mě ani pořádně neznal, a taky měl přítelkyni, která se pohybovala tak pět levelů nade mnou.

Zvonění bylo pro nás oba doslova vykoupením. Charlie vystartoval z lavice neskutečnou rychlostí a hrnul se na chodbu. Vypadalo to skoro, jako kdyby chtěl přede mnou utéct. Kdesi uvnitř promluvila má sice malinká, ale přece odvážná Rita, která mě donutila vyrazit za ním.

„Hoří snad?!" Zeptala jsem se nejistě, když se mi ho konečně podařilo dohonit.

Chvíli přede mnou svižně kráčel, a když mu konečně došlo, že se ho jen tak nepustím, zastavil se u fontánky na pití. S hlubokým výdechem mi začal věnovat pozornost a předstíral, že předchozí zavolání se k němu nedostalo. Mé odvážné já, které se ho ještě před minutkou chtělo zeptat na hromadu otázek, najednou nebylo. Zase jsem tu byla já, introvertní, přiškrcená Rita Sikesová, která nemluvila, dokud nebyla tázána. Charliemu to došlo dřív, než jsem se stihla dát vnitřně trochu dohromady.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. S přivřenýma očima si mě pečlivě měřil, což mi ani v nejmenším nepomáhalo k nějaké duševní rovnováze.

„J-jasně," zalhala jsem. „Spíš co ty? Po tom vašem „dýchánku" ses začal chovat fakt divně."

Podařilo se mi strhnout pozornost na něj. Charlie se nervózně poškrábal na zátylku a věnoval mi jakýsi lítostivý pohled.

„Asi máš pravdu," pokýval hlavou. „Rád bych si s tebou o tom popovídal. Třeba dneska odpoledne, když budeš mít čas."

Tohle bylo velmi podezřelé. Ač jsem byla docela asociální, investigativní Rita uvnitř mě tentokrát zvítězila na plné čáře. Cítila jsem potřebu dozvědět se všechno, co měl Charlie na srdci. A pak taky se mi každé zdržení od příchodu domů za emočně nestabilní mámou náramně hodilo.

„Jasně. Maceyho kavárna podruhé?" Navrhla jsem.

„Fajn. Tak mě pak počkej na parkovišti."

Ani se nerozloučil a už zase odcházel. Tentokrát už jsem neměla čas ho sledovat, proto jsem se vydala na svou vlastní hodinu.

Vyučování se táhlo příšerně. Sama, opuštěná, jsem odtrpěla několik hodiny, z nichž ani jedna si nezískala mou pozornost. Díky svému nedávnému úsilí o post předsedkyně jsem v knihách probděla nespočet nocí, což jsem teď měla šanci zúročit. Byla jsem napřed před ostatními minimálně od tři měsíce, tudíž jsem se mohla soustředit i na jiné věci. Například na psaní dalších článků, pro něž jsem tento týden neměla žádné podklady. Už zítra jsem měla Anně předložit nástřel, jenže krom dvou opilých sester na Charlieho „sešlosti" jsem neměla nic. Tušila jsem, že Anna bude požadovat, abych napsala něco o polibku mezi Melissou a Andrem, jenže to se nepřímo týkalo Ví a já se zapřísáhla, že o své kamarádce nenapíšu ani čárku.

„Ach jo." Zabručela jsem si sama pro sebe.

Mou poslední hodinou byl tělocvik. Nebylo žádným veřejným tajemstvím, že jsem v něm příliš nevynikala, tudíž jsem se na něj ani netěšila a brala ho spíš jako trest. Kdykoliv se dalo, vymluvila jsem se na menstruační bolesti či skoliózu páteře, kterou mi diagnostikovali v sedmi letech a díky rehabilitacím jsem s ní už pár let problém neměla. Jenže to trenérka Dwightová vědět nemusela.

Měla jsem v plánu vymluvit se na jedno z toho, když v tom jsem už z dálky slyšela trenérčin hrubý hlas.

„Perioda či jiné obtíže v běhu nebrání, děvčata. Tak hurá do šaten, a pak zvesela na běžecký ovál!"

Prostor na žádnou z mých osvědčených výmluv mi nezbyl, tudíž jsem se svěšenou hlavou zamířila do dívčích šaten.

Jako obvykle s námi měli současně trénink i roztleskávačky a fotbalisti. To znamenalo, že místo Ví jsem dnes měla štěstí na Andreho a Melissu, kteří se vší pravděpodobností do školy přišli alespoň na odpolední trénink. A tak to taky bylo. Melissa a její děvčata zrovna nacvičovaly jakýsi stupidní pokřik na víkendový fotbalový zápas, zatímco Andre a zbytek družstva do sebe, podle mě, naprosto bezmyšlenkovitě naráželi.

Na zvuk píšťalky jsme se všichni srotili okolo Dwightové, která si dělala docházku. Vypadalo to na další nudnou a zbytečnou hodinu před koncem vyučování, když v tom se všichni otočili k venkovnímu vchodu na cvičiště. Po vzoru ostatních jsem zaostřila na blonďatou osobu, která velmi rychlou a agresivní chůzí mířila k nám.
Šokovaně jsem zůstala zírat na Ví, která vypadala, že za chvíli někoho zabije.

„Slečno Parková, pokud přijdete na trénink, hodiny tělocviku se nemusíte účastnit, to přece víte."

Oslovila trenérka zmateně Ví, která se na ni ani nepodívala. Ve vzduchu to smrdělo katastrofou. Má nejlepší kamarádka mlčky prošla kolem mě a pokračovala dál k družstvu roztleskávaček. V hlavě mi začala houkat poplašná siréna. Najednou mi bylo jasné, že tohle bude jeden velký průser. Než jsem stihla cokoliv říct, ozval se zděšený výkřik.

Náhle ležela Melissa na zemi a držela se za oko. Ví jí dala takovou ránu pěstí, že se neudržela a v bolestech padla do trávy. Jako kdyby to snad nestačilo, když se Melisse podařilo znovu dostat na nohy, začala do Ví strkat, čímž jen přilila olej do ohně. V momentě se z jednoho úderu stala rvačka na život a na smrt. Ví popadla Melissu za její opečovávané, zrzavé vlasy a začala s ní cloumat ze strany na stranu, načež se ta druhá začala bránit škrábáním a Ví drápla pod oko, odkud jí začala sršet krev.

V ten moment jsme se konečně všichni probrali. Já, Andre a trenérka Dwightová jsme se rozběhli ke rvačce, zatímco všichni ostatní stáli jak opaření a zřejmě nevěřili svým očím. Andre se snažil Ví odtáhnout pryč, stejně tak trenérka Melissu. Jenže ani jedna z nich neměla v plánu pustit tu druhou. Bylo to neúnosné. Nevím, které mé vnitřní já se rozhodlo pro ten nejstupidnější plán pod sluncem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako jediné možné řešení. Náhodou jsem se dostala mezi ně a konečně se mi podařilo je od sebe roztrhnout, přičemž mi Melissa neplánovaně uštědřila jednu, výjimečně, nechtěnou facku, která mě zaštípala na tváři.

„Ty seš totální magor!" Vykřikla Melissa směrem k Ví, přičemž se znovu chytila za své oko.

„Pusť mě!" štěkla po Andrem, který ji neochotně vyhověl. „Příště si rozmysli, komu se budeš sápat po klukovi! Štětko!"

„Nemůžu za to, že mě furt miluje!"

Vypadalo to, jako když Ví projelo sto tisíc voltů. Bez varování mě odstrčila a znovu se vrhla na Melissu, která v trenérčině sevření mohla tak akorát kopat.

„Ví, dost! Ona ti za to nestojí!" Žadonila jsem, jenže bezvýsledně.

Celou bitku se povedlo ukončit až trenérovi fotbalistů, který konečně přišel za svými chlapci. Obě aktérky se jim podařilo odvést bez dalšího napadání do ředitelně, zatímco my všichni jsme zůstali venku a čekali. Strhla se masivní debata okolo toho, co se právě událo a jaké budou padat tresty. Všimla jsem si, že Andre se nezapojil a kamsi šel. Posbírala jsem své pomlácené tělo z trávy a běžela za ním.

„Kam jdeš?!" okřikla jsem ho.

„Převlíknout se a za nimi," Odpověděl, aniž by se na mě jen koutkem oka podíval. „Asi bys měla taky." Tentokrát se otočil a se vší vážností se na mě prosebně zadíval.

Věděla jsem, že to je důležitější, než jedna zmeškaná hodina tělocviku, která mi potenciálně hrozila. Bez zaváhání jsem se připojila k Andremu, a co nejrychleji odešla do šatny. Tohle zavánělo něčím mnohem horším, než jen monoklem a škrábancem pod okem.