Byl krásný jarní den, no tedy, né pro mě. Měl jsem se společně s mojí rodinou přestěhovat někam do pr*ele.
Protestoval jsem, ale naši mě neposlouchají. Chtěl jsem zůstat v Soulu, ale néé~, táta si musí najít jinou práci, někde hodně daleko. Že prý...., ani nevím kde. Je mi to jedno.
Kamarády mám jen tady, nikde jinde. Že prý si nějaké najdu, to silně pochybuju. Doufám že budu mít alespoň vlastní pokoj, protože o ten starý jsem se musel dělit s mým smradlavým mladším bratrem. Alespoň tohle by pro mě mohli udělat. ,,Jeli jsme snad věčnost" Vykřikl jsem, jakmile jsme přijeli k našemu novému domu. A hned na to jsem vyskočil z auta.
Ostatní se na mě jen nechápavě podívali.
No co, byl jsem s nima v tom autě snad věčnooo~st, tolik by mi to nevadilo kdyby tam nebyl můj mladší bratr Yonkuk. Ten teď ze mě chytal záchvaty smíchu. Jen jsem se na něj ušklíbl, a máma ho hned na to okřikla. Ještě že se mnou nebude chodit na školu, protože je ještě na základce v devátý třídě a já už v druháku na střední.
Když se tak vlastně zamyslím... Jediné co mi tady na Busanu vadí, je že tu nejsou moji kamarádi.
