Creepypasta at school | ✓

29. kapitola

Stanuli jsme před vysokou budovou policejní stanice. Na malém náměstí bylo pusto a ticho, protože slunce už dávno zapadlo a místo toho se na nebi vytřídal stříbrně zářící měsíc s hvězdami. Osvěcoval spolu s pouličními lampami náměst uprostřed s fontánou. Okolní výlohy obchodů, podniky a ani žádné byty nevykazovaly známky života.

Sem jsme se dostali díky pomoci Laughing Jacka. Tento děsivý černobílý klaun zajal Ninu, která vybafla na Jeffa, a když jsme byli na odchodu, slyšeli jsme ho mumlat něco ve smyslu: ,,Nech je, vždyť víš, že o tebe nestojí. Já di dam anstistresovej bonbon, jo?''

Z toho jsme si vydedukovali, že náš přítel dal Nině bonbn a buď ji donesl k sobě, nebo do jejího pokoje, nebo jí nechal ležet na zemi napospas svému osudu.

Uvnitř policejní stanice to narozdíl od okolí hýřilo životem. Světla zářila úplně všude a několik málo posledních policistů ještě pracovalo u stolků uprostřed hlavní části stanice. Ta byla také největší a od ní vedly dvoje postranní schody nahoru do kanceláře kapitána. Nikdo tam teď nebyl a to mi hrálo do karet, protože z balkonku byl krásný výhled na celou část i na vedlejší levé křídlo se složkami.

Zůstala jsem ještě stát v chodbě, kde se vcházelo a vycházelo. Creepypasty jsem nechaůa ještě venku, dokud nezaslechnou nějaký signál. Jako na zavolanou do chodby mířila mladá policistka, která se loučila s kolegy. Oni jí popřáli dobrou noc a já se ušklíbla, protože tohle bude opravdu dobrá a hezká noc.

Skočila jsem na ženu zezadu a zakryla jí pusu rukou. Rychle jsem šahla po noži a bodla jí ho ze strany do břicha. Po malé chvíli se skácela k zemi a já si vzala její uniformu. Celkem mi padla, jen košile byla trochu delší, ale to vyspravila kožená bunda, která zakryla i krvavou stopu na boku.

Zavolala jsem ostatní a ti se tiše jako myšky začali plížit do útrob policejní stanice. Já jsem se vydala jako první a nepozorovaně jsem vyběhla nahoru před kapitánskou kancelář. Na stolech byly poházeny různé papíry a složky. Skryla jsem se za zábradlím.

Vytáhla jsem ženinu pistol. V životě jsem ještě nestřílela. Ruce se mi potily a srdce bilo jako splašené. Když tohle zkazím, zavřou mě tady a má šance na zmizení z paměti lidského světa bude nijaká.

Zhluboka jsem se nadechla a vydecha. Sevřela jsem pistoli oběma rukama a namířila na cíl. Na nějakého muže, který si něco četl na židli u svého stolu. Zmáčkla jsem spoušť, ale místo abych zaslechla uspokojující překvapený výkřik, slyšela jsem jenom, jak kulka něco zasáhla a několik policistůse poplašeně zvedlo od stolů.

Vykašlala jsem se na úkryt a vytahla vrhací nože, které jsem dostala od Jane k Vánocům. Hodila jsem jich pár a ty už spolehlivě zasáhly cíl. Creepypasty toto braly jako signál k útoku a vyběhly z úkrytu. Začala zabijačka, na zemi leželi mrtví policajti, v celách mrtví vězni. Nikdo tu nebyl živ a ani nikdo sem v nejbližší době přijít neměl.

Všichni se vrhli na hledání spisu či složky ohledně mě. Hledali jsme na všech možných místech. Hledali jsme v kanceláři kapitána, u detektivských stolů i u civilních policistů. Pár z nás se vydalo do chodby v levém křídle, kde, jak jsme zjistili sídlil koroner a forenzní technik. Dále tu bylo i několik výslechových místností, ale nakonec do hlavní haly přiběhl BEN se složkou z místnosti, kde se právě složky ukládaly.

Creepypasty se zmocnily výzdoby policejní stanice. z domova jsme si sem totiž přitahli několik kyblíků s vodou a červenoým barvivem, neboť jsme nikde doopravdickou krev nenašli. Hala skončila s rozsekanými stoly, 4ervenými zdmi, rozházenými papíry všude okolo a několika nápisy.

Já jsem se ale rozhodla nezapojit a ani jsem se na jejich veledílo nedívala. Můj úkol byl zničit složku ohledně mé viny. Pouze jednou jsem se podívala okolo na výzdobu a připomnělo mi to až zatraceně hodně pokoj Báry Kopecké.

Vzpomínka na ni mě pouze naštvala. Nenávidím ji i teď po její smrti. Její chování bylo otřesné a proto asi ani nebylo divu, že si spadl kámen ze srdce, když jsem ji zabila. V ten moment ze mě spadlo i jiné břemeno. Konec procesu šílenství u mě v hlavě. Jeho začátek započal v momentě, kdy Bára dostala poprvé na frak.

Když ze mě spadla tíha světa, byl to přímo osvobozující pocit. Až do této chvíle jsem byla připoutaná k mému bydlišti v Praze. Ale teď už nejsem já. Teď, když hoří papíry ohledně jisté Ester Vavřínové, se ze mě stává někdo jiný. Někdo lepší. Mé nové já. Žádnou Ester Vavřínovou už neznám. Teď jsem se z temna její duše zrodila já. Ester the Ice Cream Maker.

Aloha lampule! Doufám, že se vám kapitola líbila a budu se těšit zase příště!