27. kapitola

574 42 4
                                    

Nabručeně jsem sledovala s rukama založených na prsou paní McCartonovou, prodavačku v kavárně, kterou jsme včera navštívili a nejspíš jí i shodili z top žebříčku, jak schází po schodech do skladu potravin. Zdála se nervózní i přesto, že jsme měly polední pauzu. Nejspíš si myslela, že by někdo nepochopil naši touhu po něčem dobrém.

Paní McCartonová byla odhodlaná a sebevědomá žena středního věku. V tmavě hnědých vlasech se jí začínaly dělat šediny, ale jí to bylo nejspíš jedno. Když jsem pravovala, pozorovala mě vždycky svýma modrýma očima, které vyhledávaly každou chybičku. Prostě perfekcionalista.

Dneska tu tvrdnu od devíti ráno. Smysl této výpravy, o které stejně nikdo ještě momentálně neví, byl vydělat si nějaký ten peníz, ale také se pobavit. K menšímu vystoupení mělo dojít okolo jedné hodiny, takže za třičtvrtě hodiny. Do té doby si mohu připravovat věci a skočit si i na oběd.

,,Ester, kolikrát vám to mám ještě říkat? Vždyť vy se na ně koukáte jak vrah! Hele, sice jsem s vaší brigádou souhlasila, ale tohle nestrpím a klidně vás teďka můžu pustit," řekla a založila ruce v bok.

Mrzutě jsem se na ni podívala a usmála se. Nahmatala jsem zmrzlinovou naběračku.

,,Samozřejmě, ne vlastně počkat. Ne. Já tu nejsem pro prachy. I když možná. Ne, já tu jsem pro zábavu. Ty přece nemusíš vidět..."

Moje neběračka vylétla k jejím očím. Byla moc pomalá a zaječela až, když jsem jí probodla nabíratkem na dorty. Svezla se na zem, zůstala chvíli chrčet a koukala na mě jedním nevěřícím okem. Řinula se z ní krev.

Sundala jsem si tu nechutnou růžovou, teď už spíš červenou zástěru. Popadla jsem věci, pro které jsem původně šla.

Po polední pauze se dovnitř nahrnulo celkem dost lidí. Jen kdyby všichni nebyli tak staromódní a dali si někdy i něco jiného než kafe, čaj či horkou čokoládu na zahřátí.

Nervózně jsem se podívala na hodiny. Půl druhé. Noví zákazníci mě zaměstnali tak, že jsem ztratila pojem o čase. Mezitím ale přišla nějaká maminka s malou holčičkou.

,,Doblý den, já bych chtěla tu fijalovou a tu ozískovou," zašišlala holčička a schovala se za její matku.

,,Dobře, takže borůvkovou a oříškovou. Bude to všechno?"

Paní kývla.

,,Tak to bude stát pade," řekla jsem a maminka holčičky mi ochotně dala peníze.

Když odcházeli, zahlédla jsem, jak vcházelo několik postav. Nebyl to nikdo jiný, než naše retardovaná sebranka. Ušklíbla jsem se. Přišli přímo na čas.

,,Dobrý den, co bych vám mohla nabídnout?" zeptala jsem se jich s co nejzářivějším úsměvem.

,,Můj ty Zalgo, jak to vypadáš? Ale nic, no já nevim, co máš?" zeptala se Jane.

,,Pokud chvíli vydržíte, dostanene nezapomenutelnou zábavu."

Oni přikývli a začali se dohadovat, co to bude. Musela jsem se potichu zasmát.

Musela jsem v duchu litovat tu malinkou holčičku. Ale je to jedna z mála stvoření, které si u mě dnes objedalo zmrzlinu.

Můj plán byl jednoduchý. Vyrvat paní McCartonové oko a to dát dospoda kornoutku na zmrzlinu. Přes to to zamaskovat a voilá hotovo. A teď už jen počkat na -

Po ulici se rozlehl jekot. Potěšeně jsem se usmála a zahlédla jsem Jeffa, jak nápadně zbystřil.

Dovnitř vtrhla ona maminka té roztomilé šišlací holčičky. Vztáhla ruku s kornoutkem před můj obličej. Z očí jí sršely blesky.

,,Jak si to dovolujete?! Vraťte mi peníze! Vy ste teda nechutná ženská, takhle si střílet z malejch dětí! Proboha, kdo to kdy viděl?!"

Já jsem zůstala naprosto klidná s úsměvem. Zákazníci zmlkli a koukali plní zvědavosti, co bude dál.

,,Je mi vás moc líto, ale ty přece nemusíš vidět."

Během jediného okamžiku se všechno změnilo. Jakmile jsem dořekla svou proslulou hlášku, creepypasty vystartovaly na všechny strany. Já jsem bez mrknutí oka zabila paní.

Vystartoval po mě pán, který si nejspíš myslel, že je kdovíco. Ohnal se po mě hrníčkem, ale elegantně jsem se mu vyhla a chytla ho za ruku, kterou jsem mu zakroutila za zády. Uslyšela jsem křupnutí a vyrazila muži do páteře nůž.

Nedávala jsem ale pozor, protože na mě zezadu skočil nějaký další mladý namyšlenec. Začal mě škrtit, ale zachránila mě šílená Suzy s pánvičkou.

Nikdo už tu nebyl živ a městem se začal rozléhat křik policejních sirén. Mě ale nešel vyndat nůž z páteře toho pána. Zachránil mě Liu, kterému se to podařilo vypáčit.

Okolo mě se prohnala kulka. Podívala jsem se ven z výlohy a spatřila několik policistů, jak míří a střílí a stále přijížděly další jednotky.

,,Dělejte!" vykřikla jsem a hnala se za výlohu s dortama.

Tam byl skrytý vchod do skladu, který nebyl vidět zvenku a vlezla jsem dovnitř. Ze skladu jsme zdrhli oknem až do lesa. Celou cestu nás provázel smích, dupot a stále vzdálenější houkání sirén.

Ahojky vsichni! Mám pár věcí na srdci, tak to nebudu okecávat a začnu. Chtěla bych moc poděkovat za 400 votes. Proč kapitola vychází v sobotu a ne v neděli má prostý důvod. Jedna nejmenovaná čtenářka tohoto příběhu by si nemohla v neděli tuto kapitolu přečíst a já jakožto velice smaritánská dívka (můžete si vygooglit😂) jsem se rozhodla ji napsat již dnes. Teď teda odbočím od tématu a chtěla bych vám doporučit knihu Percy Jackson vtipy od leovaldezjenej. Je to super a určitě si to přečtěte. No tak já se s vámi loučím a mějte se pěkně!

Creepypasta at school | ✓Where stories live. Discover now