Capsize // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FIVE

„Slečno Celie!"

Náhlé vzbuzující volání přicházelo zvenčí dveří. Celiina víčka se váhavě otevřela, její oči byly šokovány slunečním světlem, které jí zářilo do obličeje. Zašilhala a převalila se, dopadající na břicho.

„Slečno Celie!" zavolal znovu ten hlas vystresovanějším tónem, následován řadou boucháním na dveře, způsobující, že se třásly.

Strach rezonoval v prohlubni Celiina žaludku. Vystřelila na posteli a cupitala přes podlahu, pokládající pravé ucho na dveře. Bylo ticho, dokud se pěst cizince tam venku nesetkala s dřevem. Její tělo sebou trhlo, posílající ňafnutí strachu vylétavající z jejích úst. Bušení přestalo.

„Slečno Celie?" hlas byl teď jemnější.

Celia si olízla rty a stála přímo, doufající, že získá nějakou kuráž.

„A-ano?" zakoktala.

„Mé jméno je Frederick Pearson. Tohle je naléhavé. Prosím, pusťte mě dovnitř. Poslal mě kapitán."

Celia ztuhla. Jak si mohla být jistá, že říká pravdu? V hlavě si představovala miliony nemravných scén a mozek na ni křičel, aby se opřela celou svou váhou do dveří, aby nemohl vejít. Nicméně si její ruka našla cestu ke klice a otevřela, odhalující malého muže podobného její výšce. Jeho vlasy byly vyšisované od slunce a jeho oči byly odměřeně modré, oddělené bambulatým nosem.

„Slečno," řekl zoufale, jeho oči se rozšířily, když viděl její tělo. Celia na sobě neměla nic kromě bílé košile. Okamžitě si překřížila ruce přes hruď. Frederick si odkašlal a přesměroval pozornost do její tváře.

„Slečno Celie, blízko je nepřátelská loď. Kapitán chtěl, abych vás varoval, abyste zůstala v jeho pokoji za každou cenu. Šance napadení jsou malé, ale tak je to možné."

Celia pomalu přikývla.

„Kde je kapitán?"

„Na palubě."

„Ráda bych s ním mluvila. Mohl byste pro něj zaběhnout?"

„Omlouvám se, slečno, ale měl by zůstat-."

„Prosím," řekl Celia. „Alespoň mu řekněte, že ho žádám."

Muž zúžil oči, oddychující poraženě.

„Dobře. Zůstaňte v bezpečí, slečno." Dveře zavrzaly, aby se zavřely, načež odešel.

Celia se rychle oblékla, házející na sebe šaty a beroucí do ruky kousek látky, svazující si rozpustilé kudrliny za krkem. Uhladila si sukni a pomalu se nadechla, zavírající oči, zatímco mumlala krátkou modlitbu. Najednou se dveře rozlétly. Otočila se na podpatku, její splašený tlukot srdce zpomaloval do klidného rytmu při známce Harryho. Jeho čokoládové kudrliny se přilepily na jeho kůži potem a jeho oči byly splašené obavou. Vykročila vpřed, zastavující se, načež Harry udělal to samé.

„Poslala jste pro mě," řekl Harry.

Celia přikývla.

„Je to pravda? Jsou španělské lodě blízko?"

„Jenom jedna," odpověděl. „Není třeba se bát. Žádná tudorovská vlajka není zdvižená. Pro ně jsme cizinci."

„Ale jestli nás napadnou-."

„Udělám vše, co bude v mé moci, abych zajistil vaše bezpečí, slečno Celie," přerušil ji.

Harry s ujištěním přikývl, než se otočil a vydal se ke dveřím, ale Celiin hlas jej zastavil.

„Co když je to ta samá loď, co napadla mou?" Harry se otočil, aby byl k ní čelem. „Co když mají mou rodinu jako rukojmí?"

„Není nic, co bych mohl udělat, jestli jsou na nepřátelské lodi. Nevystavím své muže nebezpečí kvůli ztracené věci." Celiina krev nad jeho slovy vřela. Její čelist se vysunula před její horní zuby, naznačující její vztek k Harrymu. Jeho oči zjemnily.

„Omlouvám se."

„Odejděte, kapitáne," naléhala, načež bojovala se zadržením slz. „Řekl jste své, teď běžte."

„Ano, a jsem jediný, kdo se chová jako král," zamumlal Harry, přičemž vykráčel z pokoje, zavírající za sebou dveře.

Celia cítila, jako by z ní byl vyražen vzduch. Nebyla schopná popadnout dech, jednu ruku si natiskla na bránici a druhou na otevřenou pusu. Horké slzy vypalovaly cestičky v jejích tvářích, když opouštěly její oči. Zabořila zuby do spodního rtu, dokud kovová chuť krve nenaplnila její chuťové pohárky. Smutek, jímž trpěla, byl nesnesitelný, a slova, které Harry řekl, jenom udělaly krutou realitu jejích nešťastných událostí pravdivější.

Byla sama.

+

Celia ležela na zádech, usínající a dřímotala, jak se loď něžně pohupovala. Pobrukovala si písničku, kterou jí matka zpívávala, když ji uspávala jako dítě, bojující se vzpomínáním slov, ale melodie v jejích vzpomínkách byla tak jasná, jako den samotný. Náhlé nahnutí lodi způsobilo, že se Celia skutálela z postele, přistávající s ránou a modřinou na boku na zemi. Její tvář byla namáčknutá na dřevo, přičemž ležela na podlaze, vyděšená se pohnout.

Co to proboha mohlo způsobit? Zajímalo ji.

S hlasitou ránou se dveře kapitánovy kajuty zabouchly. Celia se vyškrábala na nohy a v divokém šílenství se rozhlížela po pokoji. Její oči přistály na svícnu na nočním stolku. Rychle ho uchopila, posílající svíčku spadnout na podlahu, a držela ho u hrudi.

Kroky se ozývaly za dveřmi skoro tak hlasitě, jako její tlukot srdce proti žebrům. Přiblížila se ke dveřím a tiše stála vyděšená k smrti, že by ten cizinec na druhé straně mohl slyšet rychlý tlukot jejího srdce a nestabilní dýchání.

Byl to Harry? Posádka? Nepřátelský pirát?

Kroky se přibližovaly ke dveřím a okamžitě hodila své tělo proti zdi, takže kdyby se dveře otevřely, nebyla by vidět. Zavřela oči a vyslala vzhůru další tichou modlitbu. Ruce se jí začaly lepit potem, jak pevně držela svícen.

Dveře se otevřely. Ruka se jí vydrala ke rtům, zabraňující strašnému pištění. Stáhla třesoucí ruku zpátky ke svícnu a uchopila ho, dokud neměla klouby sněhově bílé, držící jej u ramena, připravená zaútočit.

Dřevo zavrzalo, jak záhadná postava mířila k rohu, stojící před Celií se zvráceným úsměvem, odhalující ústa plná chybějících zubů. Jeho korálkovité oči se při obrazu Celie rozšířily chtíčem.

„Zdravíčko, señorito," řekl se silným španělským přízvukem.

Celia švihla paží, aby zasáhla piráta do hlavy její zbraní, ale byl rychlejší než ona. Jeho špinavá ruka uchopila svícen v polovině cesty a vykroutila ho z jejího sevření. Pak sklonil hlavu a hluboce se uchechtnul.

Polkla, její oči pátraly místností po nějakých nadějích na útěk nebo zbraních, které by mohla proti pirátovi využít. S ničím užitečným v dohledu se přikrčila zpátky, načež se ten muž přiblížil k ní, dokud se nedotkla stěny. Celia zavřela oči, přijímající svůj osud. Byl slyšet zvuk vytahujícího se meče z pochvy, to byla poslední věc, co Celia slyšela, než to bylo následováno ránou.    

_________________

Celia si znovu prožívá to, čím si prošla... Co myslíte, že byla ta rána? 

Edited