Deadly Triangle [CZ]

XXXII.

„Zajíčku, je to lepší?“

„M-mnohem...“

„Tak proč zase pláčeš?“

„Prot-tože... protože vím, ž-žes to udělal jen z-z lítosti. J-Jen proto, že jsem tě o to požádal.“

„Zajíčku-“

„P-Promiň, n-neměl jsem tě o to žádat. Zapomeňme na to.“

„Ale, zajíčku-“

„T-Tae, viděl jsem, jak to děláš nerad. Zapomeňme. Nechci zničit naše přátelství.“

„Vždyť sám na to nechceš zapomenout, tak proč se do toho nutíš?“

„J-Já... já nevím! M-Možná je to tak lepší?“

„Oh, zajíčku, vážně si myslíš, že bude lepší, když se budeš trápit, protože nemáš to, co bys kdykoliv mohl mít?“

„Teď ti nerozumím. A p-proč se směješ? A proč se ke mně tak přibližuješ?“

„Protože tě mám rád, zajíčku.“

Říkal jsi to tak jemně a usměvavě, snažil ses do Jungkookieho křehkého srdíčka vnést alespoň trošku klidu a přesvědčení, že ho máš také rád alespoň z poloviny tak, jako on tebe.

Pořád však nevím, jestli jsi to někdy myslel vážně. Protože i přes to, kolik polibků jsi mu ještě ten den dal, jsem ti tvou lásku nemohl uvěřit. Jsi totiž až příliš dobrý lhář.
Mohl bys mi to vysvětlit, Taehyungu?