V utajení

23. Kapitola

Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

„Nechce se mi zv, " zmlknu a rozrušeně zavřu oči. Nebudu zvracet, nebudu zvracet. Tak jo. Budu zvracet. Budu zatraceně teď hned zvracet! Mason mi naštěstí podal pytlík včas a já ze sebe začal vydávat nechutné dávivé zvuky. Proč se to děje mně? Na klidu mi nepřidávalo ani Masonovo hlazení po zádech. Bylo to trapné, nechci, aby se díval jak zvracím. Je to tak moc nechutné.

Hladím ho po zádech, ale přijde mi, že je mu to spíš nepříjemné, ale nedokážu s tím přestat. Po nějaké době auto zastaví s tím, že musíme přesednout do jiného auta. Josh to využil k nadýchání čerstvého vzduchu a vyhození plného pytlíku do koše. Sedím na sedadle v prvním autě a tak nějak čekám, jestli mi někdo pomůže nebo se tam mám doplazit sám. Vozík už je v autě a ti dva taky, motor na nastartovaný a postupně se auto rozjíždí. To na mě v tom spěchu a strachu o život zapomněli? Položím své slabé nohy na zem a pokusím se na ně postavit, přece mě tu nenechají! Stojí mě to hodně sil, ale stojím opřený o auto a mávám na tu řidičku, aby zastavila. Sam se jen plácne do čela a s omluvným pohledem zacouvá zpátky ke mně.

Moc jsem pořádně nic nevnímal. Motala se mi hlava a nohy se mi třásly. „Kde je Mason? " zamumlal jsem po chvilce, ale byl jsem odignorován. Náhle auto prudce zastavilo, až jsem se praštil o přední sedadlo. To mi na klidnosti žaludku nepřidalo. Brzy byl už Mason u mě a já překvapeně zamrkal, když se ke mně otočil zády. „Promiň, Masone!" Vyjekla ta ženská. „Nejsem zvyklá, že je z tebe invalida."

Sam po zastavení auta vyskočila ven a pořádně mě podepřela. Pořád dokola se omlovala. Jelikož jsem nohy víc než týden nepoužíval, tak mě doslova dovlekla za Joshem na zadní sedadlo. Otočím se k těm dvěma zády. Oni by mě tu opravdu nechali! A ještě si ze mě Sam bude dělat legraci. To jsem tak postradatelný? Asi ano, když se po mně ani můj přítel nesháněl... Opřu se čelem o okno auta a radši zavřu oči, jelikož v odlesku vidím Joshův bledý obličej a je mi ho líto.

„Masone, omlouvám se. Myslel jsem, že jsi už v autě. " Nejistě jej pohladím po rameni. „Opravdu mě to mrzí," zakašlu. Když stále nijak nereaguje, tak se opřu o sedačku a zavřu oči. Cítím se teď ještě hůř.

Po nějaké době jsem přestal vnímat a nakonec usnul. Možná na mě ještě před úplným propadnutí spánku někdo mluvil, ale já slyšel jen nicneříkající šumění. Asi se mi něco hnusného zdálo, protože se probudím v Joshově náruči a on i Sam na mě ustaraně koukají. Asi jsem rád, že si ten sen nepamatuju, protože podle jejich reakce jsem asi hodně křičel a škubal sebou, a podle mokrých tvářích jsem asi i brečel.

Usnul, mně se to bohužel nedařilo. Asi po dvou hodinách sebou začal škubat a cosi si mumlal. Nakonec křičel nesmyslné řeči a plakal. Vyděsilo mě to. Neskutečně moc. Donutil jsem ji zastavit auto a Masona jsem sevřel v náruči. „Už je dobře, zlato, už je dobře."

"Už je dobře, " zopakuju tiše rozechvělým hlasem a pokusím se o malý úsměv. Jsem stále strašně unavený, že po chvíli malých úsměvů a koukání do očí znovu usnu, ale tentokrát u Joshe v náručí.

Pevně jej objímám celou zbylou cestu. Zvracet jsem už nezvracel, hlavně tedy z důvodu, že jsem už neměl co zvracet. Auto zastavilo před jakousi vilou. Ano, byla to přímo vila, která byla ukryta v lese. Bylo to kouzelné, ale nějak. Nepřišlo mi to nijak moc bezpečné.