V utajení

4. Kapitola

Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Držím se ho jako klíště, jen aby nikam nechodil. Nejsem si totiž jistý, jestli ta rána z venku byla od Sam nebo nějakého vetřelce, když ho udržím u sebe v posteli, odkud dobře dosáhnu pro všechny případy na zbraň. No, jo, zčásti si ale taky chci užít objetí od jiné osoby. Cítím, že je mu to nepříjemné, ale já se tak cítím podivně dobře. Užívám si to, takže po chvilce zastavím i to své kňourání a začnu dělat, že spím. Ale je mi jasné, že nesmím usnout, kdyby ta rána opravdu pocházela od nezvaného hosta. Můj úkol je jasný.

I když spí, tak se mě pevně drží. „Jsi strašný... " nedořeknu a shrnu mu vlasy z tváře. Všimnu si jizvy na spánku a zamračím se. Přejedu po ní prsty. Od čeho to má? Pomalu se mi klíží oči a já konečně usnu.

Probudí mě budík a jeho očividně taky, protože doopravdy peprně zanadává a ležérně kolem mě obmotá ruku. Chrápe. „Hej? " vypravím a on sebou škubne. Chvilku na mě kouká, jako by mu něco docházelo a pak se rozbrečí. Znechuceně zkřivím tvář, co to zas dělá?

Vzbudí mě budík. Kdy jsem usnul? No, oba žijeme, takže mám štěstí. Trošku jsem pochrupával a víc se k němu přitiskl. Koukám na něj a on se na mne mračí. Není to příjemné a já nechám stékat slzy. On se ještě víc zamračí a začne mě od sebe odstrkovat. Ještě víc se rozbrečím, odtáhnu se od něj a stočím do klubíčka.

To jsem nechtěl. Přišoupnu se k němu a nejistě se mu začnu omlouvat. On dál fňuká a mě bolí hlava víc a víc. Nechápu, proč lidé brečí. Vysvěluje se to jako ventilace pocitů, nedává to smysl. „Notak, nebreč. Já se doopravdy snažím, ale já v tomhle nemám praxi. " Vykulí na mě oči a já se opět slabě pousměju. „Dneska budeme tedy nakupovat, souhlasíš? Pak zajdeme do té restaurace a poté můžeme navštívit mou matku a tvou... Co pro tebe vlastně je má matka? Co jsem pro tebe já příbuzensky? Kolik ti vlastně je?"

Přitáhne si mě k sobě a omlouvá se mi. Zase se k němu přitulím. Má spoustu otázek. "Já-já nevím, řekli mi, ze jsi můj vzdálený bratranec, " vzlyknu, "a je mi šestnáct a tobě?" Začne se se mnou nalepeným na sobě zvedat. "Proč se tě mám pustit?" zabručím. "Ty mě taky nemáš rád?"

„Aha... Je mi dvacet šest a je to celkem... Je to moc intimní. " Rozřehtá se a já si povzdychnu. „Vstávej." Po ránu plném útrap a neustálých výlevů z jeho strany, že nikam nejde jsme se konečně dostali ven. I přes jeho zjevný odpor jsem jej držel za ruku a vlekl jsem jej za sebou. V obchodě jsem myslel, že se z něj zblázním, i tak jsem si ale dokázal udržet chladnou tvář. Tedy až do doby, než mě prodavačka označila za velmi starostlivého staršího přítele.

Vážně není moc empatický, ale je až přehnaně pozorný a snaží se mě hlídat na každém kroku. Jen tak tak jsem si stihl nenápadně vzít pistoli a upevnit si ji za pas. Teď je to jen: potřebuješ toto a támhleto. Celou dobu si držel chladnou tvář, ale pak bouchnul. Dívám se okolo, všimnu si Jacka a Martyho v okolí. Hlídají nás, to jsem rád. Nese mi všechny tašky a druhou rukou si mě drží pořád u sebe. "Klid, Joshi, klid, to měl být kompliment. Pojď, pojď už půjdeme, " tahám ho pryč.

„Kompliment? Vypadám snad jako pedofil? Vždyť náš věkový rozdíl je deset let! " Pomalu se uklidňuju. „Omlouvám se za to vypěnění. Bylo toho v poslední době nějak moc. Mé chování nyní bylo velmi nevhodné a nedůstojné." Zvědavě se na mě kouká. „Co je? " zeptám se a on si se mnou proplete prsty. „Co to vyvádíš?" zamračím se a on mě obejme kolem pasu. „Hej?"