I will protect you

22.Kapitola

Taehyung
„Jdi pryč Jine!" vyjekl Kook, jakmile jsem otevřel dveře. Opatrně jsem dveře zavřel a pozoroval, jak sedí na posteli zády ke mně a s koleny přitisknutými k hrudi. „To nejde. Jednak nejsem Jin a ani jeden z nás by tě tu nenechal, když brečíš." odporoval jsem a jen sledoval, jak si otírá obličej. „Nebrečím." protestoval a já si sedl k němu na postel.

„Kookie. Mě tohle tajit nemusíš. Co se stalo?" zeptal jsem se a on se ke mně otočil čelem. „Nic." řekl to, jako by se opravdu nic nestalo. Byl opravdu dobrý v zatajování. „Je to moje vina." pronesl jsem a Kook vyvalil oči. „Proč?! Ty jsi jediný, který se mi snaží rozumět." vyjekl a já se usmál. Nečekal jsem, že když vinu hodím na sebe, poleví.

„Neříkej, že Jin-" „Neví, že řekne něco, co mi ublíží." Kook mě přerušil a nový nával slz mu začal smáčet tváře. „Řekni mi, co se děje. Prosím." řekl jsem nejjemněji, jak jsem dokázal a Kookie sklopil hlavu.

„Yoongi řekl, že se cítí, jako by tohle byla jeho rodina." Kookie začal a více slz se mu valilo po tváři. Vzal jsem do rukou jeho ruku a začal palcem přejíždět po jeho hřbetu ruky, tišíc ho. „Má pravdu. Všichni se tu milují. Všichni si nějakým záhadným způsobem rozumí. Všichni se objímají. Dotýkají se. A jen já se tu všech straním a připadám si, že neexistuju." zašeptal a já zavrtěl hlavou.

„Kookie, tohle je kravina-" „O to nejde. Mě se tu každý bojí dotknout, abych nevyváděl. Neřešil bych to, dřív ne. Ale já se opravdu snažím na doteky zvyknout. Snažím se Jina objímat. Vím, jak moc si od mala přeje, abych ho objímal." i přes vzlyky, které se řinuly z jeho hrdla, mluvil tak, že jsem mu každičké slovo rozuměl.

„Bolí to. Nesnáším, když se na mě Jin tak kouká, když chce, abych ho objal. Bolí to, když se odtáhnu a on se jen smutně usměje. Dnes mi řekl, že je rád, že ho už dokážu obejmout, ale přesto jeho oči byly smutné. Protože to nedokážu na dlouho. Protože jsem to nedokázal už dřív." v tu chvíli jsem si ho přitáhl na sebe a byla mi naprosto jedno jeho reakce. Prostě jsem musel toho kluka obejmout. Musel jsem mu ukázat, že já to chápu.

„Jsi úžasný Kooku. Ani sakra nevíš, kolik jsi toho dokázal. Přes tvůj strach z dotyků jsi mě zachránil. Ani už nevnímáš, když tě držím za ruku, kolikrát si toho ani nevšimneš. Večer spíme bez polštáře mezi námi. A i když to nevíš, někdy se v noci přitulíš, Kookie. Dokázal jsi toho za měsíc tolik." řekl jsem užasle a on celý zrudl.

„Myslím, že jsem pochopil tvůj problém. Bál ses. Nejdříve to asi bylo z důvodu, že jsi přišel k někomu cizímu. Ano byli ti tři, ale stále už si měl nějaký malinkatý rozum. Když jsi nechtěl dotyky a oni tě nechali, začal ses prostě uzavírat do bubliny a dotyky pro tebe začalo být něco, co by ti mohlo udělat něco nepříjemného. A když to začali řešit, byl jsi na tolik zvyklý, že se tě nikdo nedotýká, že ti to bylo nepříjemné." řekl jsem, co si o tom celém myslím a on se ode mě odtáhl a podíval se na mě.

„Co sakra jsi. Je ti šestnáct a mluvíš jak psycholog." řekl Kook rozhozeně a znovu propukl v pláč a odstrčil mě od něj. „Kookie, zlato promiň." řekl jsem rychle a pohladil ho po zádech. „Dojdu ti pro pití Kooku." řekl jsem po chvíli, když se trochu uklidnil a on přikývl.

Rychle jsem prošel obývákem do kuchyně, kde se ti čtyři váleli po sobě na gauči a po cestě zpátky mě zastavil Jin. „Nech mě tam jít." řekl a začal vstávat. „Ne." okamžitě jsem ho zastavil a všichni čtyři se na mě podívali jako na blázna.

„Tae jsem jeho bratr a-" „A nic. Vím, že ho máš rád. Ale to samé platí pro mě i Joona. A teď to jediné, co nechce je, abys u něj byl ty." řekl jsem naštvaně a chtěl jít dál. „Taehyungu!" zavrčel Namjoon a já začal uvažovat, že má slova byla špatná. „Omlouvám se, ale Kook teď kvůli tobě brečí. Ne kvůli tobě. Kvůli vám všem tady." řekl jsem v obraně a všichni si asi opravdu začínali myslet, že blázním.