I will protect you

13.Kapitola

Taehyung
Byl jsem rád, že Kookie spal tu noc u mě. Chtěl jsem mít někoho u sebe a objímat ho. I když v jeho případě jsem se ho nemohl dotknout, jen jeho přítomnost mě uklidňovala. Připadal jsem si, jako že je se mnou něco špatně, že mě rozhodilo, že na mě Joon zařval. Jen... jen jsem nebyl zvyklý, ne od něj. Od člověka, který je na mě vždy jen a jen milý.

Jungkook tu noc potřeboval jen jeden polštář a místo dotyků na mě mluvil a jeho slova byla tak moc uklidňující, a tak vřelá. Ráno, když jsem se probral Kook stále ležel u mě a dělal něco na mobilu. „Jsi vzhůru?" řekl, jakmile si všiml mého pohybu. „Jo, asi jo... Kolik je?" zeptal jsem se a on se na mě usmál. „Něco po deváté." řekl, když vypnul mobil a podíval se na mě. „Jdu do koupelny." zamumlal jsem a šel se vyprázdnit.

Po vykonání potřeby a umytí rukou jsem se vrátil za Kookiem, který byl už zase na mobilu. „Asi mě budeš nenávidět, ale můžeme mluvit?" zeptal jsem se Kooka a on položil mobil na noční stolek, zatímco jsem si sedal na postel. „Nemyslím si..." zamumlal a já se zarazil. „Co?" zeptal jsem se a on se usmál.

„Nezačal bych tě nenávidět, jen se sebral a šel za Jinem... Ale nezačal bych tě nenávidět." řekl a pak se na mě podíval. „O čem chceš mluvit?" zněl lehce nervózně a já si poposedl.

„Proč se bojíš dotyků?" zeptal jsem se a Kook protočil očima. „Nevím..." odpověděl po chvíli a já si skousl rty. „Pamatuju si, když jsme byli malí. Už tehdy jsi neměl rád, když se tě někdo dotknul. Ale čím jsme byli starší, tím to bylo horší..." snažil jsem se ho navést k odpovědi a on si nervózně kousal rty.

„Tae víš, že jsem adoptovaný... Nepamatuju si, co se dělo..." zamumlal omluvně a já si k němu sedl blíž. „Byli ti tři, když tě adoptovali rodiče Jina. Není divné, že si to nepamatuješ. Já si taky nepamatuju, co se dělo... Ale zkus se zamyslet, proč prostě nemůžeš obejmout své rodiče nebo bratra... nebo mě..." snažil jsem se ho popostrčit a on zavrtěl hlavou.

„Jina... Jina dokážu obejmout..." zašeptal a já se na něj překvapeně podíval. „Ne na dlouho... jen chviličku... je to jen pár vteřin, pak to začne být nesnesitelné." říkal mi to jako omluvu, jako by sám chtěl dokázat něco víc. „Pomůžu ti... myslím s dotyky..." začal jsem a Kook hned začal máchat rukama v protest. „Ne... ne... to nepůjde... už to zkoušel Jin... nezvládnu to Tae..." Kookie ode mě odtrhl pohled a začal koukat do prázdna místnosti.

„Nejsem Jin Kookie. Já nejsem tvůj bratr..." upřesnil jsem to a lehl si zpátky do postele. „Lehni si Kookie." řekl jsem a on ne zrovna dvakrát nadšeně poslechl. „Nezabere to Tae... zvykl jsem si na Jina a ostatní stejně nezvládám... a s Jinem to taky nezvládnu déle než pár vteřin." řekl jako bych nemohl dokázat něco víc než Jin.

Ale já měl v plánu něco jiného. Měl jsem v plánu dokázat, co se Jinovi nepovedlo za celou dobu. A měl jsem v plánu to dokázat hned teď.

Dal jsem svůj loket na polštář mezi námi a ruku zvedl nahoru. „Chyť mě za ruku." prakticky jsem rozkázal a Kook zbledl. „Tae!" vyjekl zděšeně a já se usmál. „Neboj se, neublížím ti. Jen to zkus." podporoval jsem ho v tom, aby se mě opravdu dotkl a on ke mně pomalinku natahoval ruku.

Jeho ruka se pomalu dotkla té mé, a nakonec mě za ruku chytl. Víc jsem si jeho ruku k sobě přitáhl a propletl naše prsty. „Jak se cítíš?" zeptal jsem se a on zaskučel. „Nelíbí se mi to." řekl a chtěl ruku dat pryč, ale já mu ji pevně držel. „Tae prosím-" „Kooku uklidni se..." přerušil jsem ho a on se na mě zneklidněně podíval.

„Kookie řekni mi, bolí to? Ubližuju ti?" zkusil jsem to trochu jinak. Potřeboval jsem, aby ze sebe dostal své pocity. Potřeboval jsem vědět, co cítí. „Ne..." hlesl po chvíli ticha. „Ne, nebolí to." řekl už víc klidný a já přikývl. „Vidíš, je to dobré. Je to jen moje a tvoje ruka nic špatného a ani to nebolí." snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil, aby mu nevadily mé dotyky.