DOUBLE WIN (Spolupráce s @_ivankka_)

All your pictures - 19.

Pátek, 26. 6.

   „... ,uvidíme se v září," dokončil ředitel snad hodinový proslov a konečně jim všem dal volnost. Ale Mona se tak necítila. Necítila se volná a svobodná. Už od středy přemýšlela nad rodinnou večeří, na kterou ji Ethan pozval a čím více nad tím uvažovala, tím horší se jí její souhlas jevil. Nejradši by se vrátila do doby, kdy ho potkala a profackovala své tehdejší já za ten stupidní nápad s ním začít trávit čas. Ano, na jednu stranu by jí možná bez něho bylo lépe, ale na tu druhou... nedokázala si představit jediný den bez toho, aby byl jakýmkoliv způsobem poblíž jí. Byl jako její droga; jako vzduch, co musela dýchat, aby přežila; jako zem, po které chodila; jako měsíc a hvězdy dávající jejím temným dnům trochu světla a vedoucí ji tak dál. Byl všude. V její mysli, v jejích žilách, v jejím srdci, ve stěnách jejího pokoje, protože po každé, když se jí o něm zdálo, nebo na něj jen na setinu vteřiny pomyslela měla, pocit, jako by se to všechno vsakovalo do zdí jejího pokoje.

   „Tady jsi!" usmál se na ni a radostně ji vtáhl do svého objetí. Mona jen zaraženě stála a nechala ho omotat okolo svého těla jeho krásné paže.

   „Promiň," odtáhl se od ní na délku paže a naklonil hlavu na stranu, „neměl jsem tě nechat odejít."

   „Ethane, já to chápu," polkla slzy a usmála se nazpátek. Na povrch se snažila tvářit v pořádku, ale uvnitř byla rozlámaná na střepy. Nemělo to konkrétní důvod, příčinou bylo všechno a zároveň nic.

   „Ne, měla jsi pravdu. Mono, já tě- vážím si tě a nechci tě ztratit, jasný?"

   „Co tu vůbec děláš?"

   „Uhm, jedeme na výlet. Akorát..."

   „Akorát?" přešlápla na druhou nohu a periférně si všimla všech těch lidí okolo. Nelíbilo se jí tu.

   „Akorát se musíš převléct, v šatech jet nemůžeš," pokrčil rameny.

   „Kam jedeme?"

   „Překvapení."

   „Nesnáším překvapení," zamručela naštvaně.

   „Já vím," zasmál se a ochranářsky ji objal okolo ramen. „A jsem rád, že už se na mě nezlobíš."

Uvidíme, pomyslela si, zatímco je Ethan oba vedl k autu.

- - -

   „Co je vůbec pod tou plachtou?" stáhla hlasitost rádia a otočila se dozadu na korbu auta.

   „Součást překvapení," odpověděl nezaujatě Ethan a dál se věnoval řízení.

   „Hm, fajn, když mi to nechceš říct..." řekla naoko uraženě Mona a otočila hlavu směrem k okýnku.

   „Nechci," ujistil ji Ethan.

   „Fajn."

   „Fajn." Bavilo ho ji provokovat. Více, než byl ochoten připustit sobě, či někomu jinému.

   „A za jak dlouho tam – ať už je to kdekoliv – budeme? Jedeme už skoro hodinu," zamručela nespokojeně znovu. Ethan se zasmál, „Ty si nedáš pokoj, co? Proč jsi najednou tak zvědavá?"

   „Vždycky jsem byla. Jenom jsem si byla natolik vědomá toho, že to lidi otravuje, tak jsem se držela. Ale teď už mě to vážně nebaví."

   „Hm, zajímavé."

   „Štveš mě, víš to?"

   „Tak nějak to tuším," mrkl na ni a dál se věnoval řízení.