Políbená- DOKONČENO

30

Dva týdny před Vánoci

Valerie:

Sněhové vločky se snášely ve svých tanečních kreacích přímo na mě. Jedna po druhé se mi přichytávaly na kabát a vlasy. Dívala jsem se před sebe a nechávala myšlenky ovládnout mou hlavu. Do prstů se mi zařezávala dárková taška, v které ležely Vánoční překvapení pro mou rodinu. Nebylo toho moc, ale i tak jsem byla na svůj výběr pyšná.

Procházela jsem po náměstí a sledovala všechny ty cizí tváře. Jedna po druhé mě zkoumaly pohledem a já jim to rychle vracela. Pozornost cizích lidí mě v nikdy moc nerozhodila a tak jsem si sebevědomě vykračovala a každý krok, jako by mě ani trochu nezatěžoval.
Opak byl ale pravdou. Při jakémkoliv dalším došlapu jsem cítila tu bodavou bolest po celém mém tělě. A hlavně na srdci.
Bylo to už před měsícem, ale já.. Pořád jsem na to nedokázala přestat myslet. Hlavně na ni.
A to mě štvalo nejvíc. Ve svém životě jsem si slíbila to, že nikdy se na nikoho moc nebudu vázat.
Nikdy hlavně nebudu cítit nic víc. A to jsem porušila.
Kopla jsem do nejbližšího kamene u mé nohy a tím si aspoň trochu zmenšila svůj vztek. Nesnášela jsem se za to. Měla jsem navždy zůstat sama. Žádné vážné vztahy. Jen já a má rodina.

Taky jsem byla naštvaná na ni. Jasně, že byla. Lhala mi, ale... Když jsem viděla jak moc ji to mrzí, bolelo to, odmítnout ji. Ale neměla jsem jinou možnost. Zklamala mě.

Na druhou stranu, každou noc předtím, co jsem šla spát, jsem o ní přemýšlela. Byla první člověk na světě, který mě k tomu donutil.
Myslela jsem na její tmavé vlasy, její krásné oči, ale hlavně na její úsměv a rty..
I když jsem ji vídala každý den ve škole, tak nějak pořád jsem si nedokázala vybavit její tvář. Její pravou tvář.
Tu, kterou mě líbala. Tu, v které jsem viděla nekonečně mnoho slibů a lásky. Tu, kterou už nejspíš nikdy neuvidím.

Povzdychla jsem si a zadívala se před sebe. Všechno to bylo tak složité.
Zvedla jsem ruku a podívala se na své hodinky. Už jsem neměla moc času.
Chtěla jsem se jít podívat do nově otevřeného obchodního centra. Naše škola vybrala jednoho  člověka na přečtení své slohovky, jako zahájení Vánočních svátků.
Už od samého počátku jsem tušila, že vyberou Rachel. To, co napsala mělo v sobě vždycky takovou hloubku a krásu.. Většinou jsem jen tiše žasla nad tím, jak úžasně dokázala použít slova.
Nikdy jsem ji to neřekla, jak miluju, když píše, když mluví..
Neřekla jsem ji toho víc.. a tak moc bych chtěla.

Otevřela jsem skleněné dveře obchoďáku a vdechla jeho obvyklou vůni.
Doufala jsem, že mě Rachel neuvidí. Nedokázala bych ji přiznat, že i za tu dobu mi na ní záleží a hrozně moc mi chybí.

Šla jsem známou cestou po mramorové podlaze  a v mém těle pomalu začala stoupat nervozita.
Došla jsem k malému pódiu, u kterého byl už slušný počet lidi a každý se spokojeně usmíval.
Já nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Za starou, tmavě modrou oponou jsem ji konečně uviděla.

Pečlivě překládala už dost skrčený kousek papíru a zuřivě se kousala do rtu.
Smutně jsem od ní odtáhla pohled a znova si povzdychla. Jedna část mě, ji nedokázala odpustit a ta druhá.. ta by se k ní teď nejradši rozběhla.
Sklopila jsem pohled a čekala, až se začne něco dít.

Na pódium vylezla ředitelka naší školy a několikrát zaťukala na mikrofon. Místem se ozvalo zašumění a já si v té chvíli všimla, že úplně vpředu stojí rodiče Rachel.
Pyšně se dívali na pódium a čekali až vystoupí jejich dcera. Hráli to divadlo pěkně.
Ale ani já už jsem se nemohla dočkat toho, až vystoupí na pódium a já zase na chvili budu mít výmluvu, proč se na ni dívat.
Rychle jsem zamrkala, v uvědomění, že semnou Rachel dělá víc, než by měla.
Děsilo mě to.