Políbená- DOKONČENO

7.

„Tak jsi přišla." Přejela mě pohledem a levý koutek úst se ji zvedl do úsměvu. V jedné ruce opět držela cigaretu a dávala si ji k ústům. Nikdy jsem tak moc netoužila být cigaretou.

Přišla jsem k ní a dala si ruce do kapes, aby nešlo poznat, že jsem nervózní. Ještě jsem se rychle ohlédla kolem sebe, jestli nevidím někoho známého.
Ona vyfoukla poslední kouř z cigarety a pak se otočila za sebe. Něco popadla a tělem se vrátila zpátky ke mně.
„Nasaď si to." Pobídla mě a já se s udivením dívala na motorkářskou přilbu.

„Jezdíš na motorce?"

Kývla.

Já mezitím zápasila s helmou. Když jsem ji zapla a všechno bylo na místě, vzala i ona tu svou a udělala to stejné(akorát líp). Když trochu popošla uviděla jsem, že za rohem stojí modrá, nablýskaná motorka.
Nasedla a já se na ni jen zmateně a s panikou dívala.

„Na co čekáš?" Dívala se na mě s pozvednutým obočím.
Já se jen hodně, hodně nadechla.
A pak nasedla za ní.

Celým mým tělem pomalu nebo možná i rychle postupoval pocit svobody. Každý pramen mých rovných vlasů jako by s větrem objevoval své vlny a tančil do rytmu se vzduchem.
Rukama jsem se držela Valerii, objímala jsem ji pevně, jednak ze strachu a taky, protože jsem chtěla. Tahle chvilka byla jen o chtění. O tom, abych byla sama sebou. A já byla.
Ani nevím, kam jsme jely. Možná někde úplně pryč...

„Kam jedeme?" Zakřičela jsem.

„Nech se překvapit."

Vjely jsme do části města, která byla proslulá spíš svou kriminalitou a chudobou. Udiveně jsem se dívala na všechny ty oloupané zdi, zničené ploty a zarostlé zahrady..
Najednou jsem si ve svém oblečení a se svým vzhledem připadala hrozně.
Valerie zastavila motorku a sundala si helmu. Dolehla na mě vůně jejích vlasů.
„Proč tady stojíme?" Zeptala jsem se a rozhlížela se po okolí.

„Tady bydlím." Řekla bez rozpaků.

Vzpomněla jsem si na náš dům, na naši zahradu, na naši ulici... bylo mi špatně. Měla jsem chuť tu moji krásnou slečnu obejmout.

„Rachel? Jestli chceš, pojedeme jinam. Ale myslím, že se ti tady bude líbit. Ne všechno hned je takové, jak to vypadá." Zašeptala s pohledem namířeným na mě. Až teď jsem si uvědomila, jak blízko jsme.

„Ne, já tady zůstanu." Můj hlas zněl až přehnaně přesvědčivě.

„Dobře.. Ale prosím sundej si tu helmu." Řekla se smíchem a já v tu chvíli cítila jak se mi krev nahrnuje do tváří.
Ale přes všechny okolnosti jsem se taky začla smát a pak už konečně nahmatala (bože asi půl hodiny přemýšlím, jak se tomu říká:D ) přezku od helmy a odepla si ji.

Ona mě pak jen popadla za ruku a vedla pryč. Takhle šťastnou a uvolněnou jsem ji ještě neviděla. Otočila se na mě a i s obličejem plným svých blonďatých vlasů se na mě usmála.

Rozrazila dveře svého skromného, ale útulně vypadajícího domečku. Tady určitě neslyšela týden co týden:
„A zde můžete vidět velké francouzské okna vkusně zapadající do zdi natřené sametové barvy."
Otřásla jsem se jen s myšlenkou, na tyhle přehlídky.

Když jsme vešly dovnitř na pohovce seděla nejspíš její máma s asi tříletým dítětem.
„Vali!" Zapištěl (byl to chlapeček) a rozběhl se k nám.
Těsně před námi se zastavil.

„Kdo jsi?" Obezřetně se zeptal.
Už jsem chtěla něco říct, ale Valerie mi skočila do řeči.

„To je Rachel, Sebe. Moje kámoška." Seb se zatvářil zmateně a znechuceně zároveň. Ona se na mě jen omluvně podívala.

„Tak.. A teď je čas pro pravou zábavu." Řekla a její pohled zabloudil ke dveřím. Kde půjdeme dál?