Políbená- DOKONČENO

16

„Tak co?" Vyhrkla na mě mamka jen co jsem vstoupila do domu. Trvalo mi pár sekund než jsem přišla na to, co myslí. Usmála jsem se a podívala jinam. Mamka si založila ruce na prsou a přeměřovala si mě pohledem.

„Takže dobrý?"

„Myslím, že jo." Usmála jsem se ještě víc.

„Řekneš mi aspoň, kdo to je?"

„Až to bude trochu vážnější.." Podívala jsem se ji do očí. Ona se naoko urazila.

„No nic, jdu se osprchnout." Řekla jsem a vykročila směrem ke schodům. Horní patro vlastně bylo jen moje. Byla tam moje ložnice a koupelna. Měla jsem ráda své soukromí, ale někdy jsem si přišla opuštěná. Rodiče mi nikdy nenadělili sourozence a tak jsem vyrůstala sama. Nejspíš by to měla být výhoda, ale.. mně to nikdy moc výhodné nepřišlo.

Vlažná voda rozproudila mé myšlenky. Myslela jsem hlavně na ni. Na to, že místo spánku pracuje.A přivolávalo mi to starosti. Velké. Její kruhy pod očima mě přímo děsily. Chtěla jsem ji pomoct, ale vím, že peníze ode mě by nepřijala. Ale pomoct ji musím.

...

Zívla jsem. Bylo ráno a hlavně .. pátek. Unaveně jsem vstala z postele a na chvilku se zaposlouchala. Dole v kuchyni jsem slyšela rachotění nádobí, což bylo divné, protože ráno jsem většinou snídala sama.

Rychle jsem se oblékla a otevřela dveře pokoje. Když jsem sešla schody mé oči v kuchyni spatřily mámu. Vzhlédla ke mně pohledem a usmála se.
„Něco ti přišlo." Řekla a mrkla na mě.
Zmateně jsem se podívala ke dveřím. Nic tam nebylo.
„Už jsem to dala do vázy." zasmála se máma.
Byl to pugét růží. Navzdory všem mým nechutím k Jackovi jsem se musela usmát. Geniální.

„Byl u toho i lístek." Pokračovala máma.

„Četla jsi ho?" Zeptala jsem se, i když odpověď na tuto otázku jsem už znala.

„Možná?" Znova se zasmála. Taky jsem se musela usmívat. Popadla jsem lístek co ležel na kuchyňském pultě.

Protože ani tisícům růží se nevyrovná tvá krása.
P.S. Kdy se zase uvidíme?
Tvůj Jack

Měla jsem co dělat, abych nepřevrátila oči. Musela jsem ale uznat, že byl chytrý.

„Je to TEN Jack?" Zeptala se máma.

„Možná." Oplatila jsem ji předešlou větu.

Ona se znova zasmála, ale pak zvážněla.

„Každopádně, proto tady teď nejsem. Volali mi z práce, že musím na služebku. Takže dneska máš dům pro sebe." Mrkla na mě.

„Táta tady bude?"

„Znáš ho, je tady, ale ani o něm nevíš. Takže nejspíš jo."

„Že bych pozvala kamarádku do bazénu..." Kamarádku.

„Pozvi koho chceš." Usmála se a já ji úsměv oplatila. Popošla jsem k ledničce za účelem vzít si snídani, když mě ještě zastavil mámin hlas.

„Jo a mimochodem... neříkala jsi, že Jack není tvůj typ?" Pozvedla obočí. Zachvátila mě mírná nervozita.

„Názory se mění." Pokrčila jsem rameny. Na větší lež jsem se nezmohla.

...

„Valerie? Počkej!" Zakřičela jsem, když jsem před sebou uviděla blonďatou hlavu. Zmateně se otočila, a když mě zahlédla usmála se.

„Rachel! Včera jsi odešla.." Mluvila potichu. Davy žáků na naší škole nás míjely a já přes ten hluk skoro ani neslyšela její hlas.

„Byla jsi unavená. A usla jsi." Taky jsem zašeptala. Věděla jsem, že ona mě slyší moc dobře.

Zasmála se. „Co si teď o mě musíš myslet.."

„Asi že jsem tak nudná, že v mé společnosti usínáš." Zatvářila jsem se uraženě a ona vyprskla smíchy. Jejímu smíchu se nedalo odolat. Byla to ta nejkrásnější hudba světa. Koutky úst se mi pozvedly.

„Takže kdyby sis chtěla ještě pospat... Tvoje uspávačka tě zve k sobě domů." Vydechla jsem ze sebe tu větu. Chvíli vypadala překvapeně a pak se usmála.

„Ráda přijdu." Zašeptala a já najednou začala cítit napětí mezi námi.

„Vem si plavky." Mrkla jsem na ni a s těmito slovy se otočila a odešla do třídy. Dnešek ještě bude zajímavý.

Dneska ještě jedna kapitola! (doufám, že vás to neomrzí :D )
Love you:*