Políbená- DOKONČENO

10.

Vyšla jsem z domu a i přes rušno ulice jsem slyšela každý svůj nádech. Srdce vydávalo zvuky jako hlasitý buben a mé nohy si vzájemně proplétaly cestu.
Dýchej.. Povzbuzovala jsem své plíce, ve snaze se aspoň trošičku uklidnit.
Dneska ji uvidím, po tom všem co se mezi náma stalo. Po tom, kdy jsem ji políbila a pak ji bezohledně opustila. Pořád jsem před očima měla ten její pohled, když se na mě zmateně dívala. I když si myslím, že pochopila, proč odcházím... Uvažovala jsem o tom, jestli stejně jako já, líbala holku poprvé. Jak jsem ji ale odhadovala, tak si myslím, že ne. Ona se nebála projevit samu sebe. Narozdíl ode mě.
Přes to všechno jsem ji vidět nechtěla. Nechtěla jsem si příznat tu jednu věc.
Celý svůj život, už jako malé dítě, mi máma i táta vtloukali do hlavy, ať už třeba z pohádek nebo z našich konverzacích, že holčičky mají chlapečky. V mém životě neexistovalo jiné spojení. Co by teď řekli na to, že to s jejich dcerou může být i jinak?

Vstupovala jsem k bráně školy a můj hrudník se rychle zvedal. Už jen pár kroků a jsem tam..
Uklidni se. Byl to jen POLIBEK. Vyvádíš jak puberťačka.
Zatřásla jsem hlavou ve snaze vyhnat ze sebe všechny myšlenky.
Byl čas postavit se k tomu čelem.

•••

Dobře, nechtěla jsem se tomu postavit čelem. Valerii jsem se vyhýbala všemožnými směry a nějakým zázrakem se mi dařilo ji nepotkat. Nechtěla jsem ji potkat, protože to by znamenalo ji odmítnout. Definitivně. Navždycky.
A to jsem nechtěla. Ale musela jsem.

Konečně poslední hodina. Ozvalo se zvonění a já s úlevou vydechla. Dneska jsem s ní neměla ani jednu hodinu (nebo možná na žádné nebyla), což mi přišlo zvláštní, ale na druhou stranu.. Vše to jen ulehčilo.

Šla jsem po zašedlé chodbě a slyšela jen našlapování mých gumových podrážek. Konečně jsem došla ke své skříňce a pomocí pár otočení číselného kódu, se otevřela. Přerovnávala jsem si pár učebnic, když v tom se mi skříňka před nosem zabouchla.
Když jsem se podívala na levou stranu, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Hnědé oči ji zase zářily, tentokrát ale ne štěštím. Blonďaté vlasy ji padaly do tváří, ale ona je tam nechala, nejspíš proto, že se ji nechtěly upravovat. I to ji slušelo.
Stály jsme naproti sobě, ale ona se ke mně naklonila tak, až mi nezbývalo nic jiného, než se jen silně namáčknout na skříňku.
„Vyhýbáš se mi?" Najednou pronesla ze svých narůžovělých úst.

„Ne.." Zalhala jsem a nasucho polkla.

„No tak Rachel. Nelži mi do očí." Zadívala se přímým pohledem do mého obličeje, až ta věta dostala neobyčejný důraz.

„Přestaň se tak chovat. Viděla jsem, že se ti to líbilo." Jemně zčervenala(což u ní bylo něco neobyčejně kouzelného), ale chvíli na to nasadila zase svůj obyčejný kamenný výraz.

„Valerie.. Já nemůžu.." Bylo to jediné, co jsem ze sebe dostala.

„Až budeš moct, tak se ozvi. Tvoje rty, nechutnají špatně." Pozvedl se ji koutek úst, ale pak jako by chtěla dodat vážnost svým slovům se ke mně naklonila až mě její dech hřál na rtech.
„Ale nebudu čekat věčně." Zašeptala a moje jediná myšlenka v tu chvíli byla, že ji sakra musím hned políbit. Ale já tam jen tak stála, namačkaná na skříňku a dívala se za ní, jak i se svými slovy odchází.

Máme kapitolu? Wooohoo:D
Když jsem ji začínala psát, měla jsem náladu na bodu mrazu. Ale psaní mě nějak uklidňuje a zlepšuje náladu.  Tak jsem trochu vydechla a je mi líp. I když váš komentář by mi zvedl hodne HOOOODNĚ náladu, protože poslední dobou jsem jak chodící mrtvola.
Takže pokud chcete, napiště něco, budu se cítit líp:)
Doufám, že se vám kapitola líbila a .. Miluju vás <3