Políbená- DOKONČENO

28

„Musíme tam jet oba!" Namítl Jack hlasitě.

Prohrábla jsem si své vlasy a zatrápeně se podívala před sebe na osvícenou cestu.
„Nic proti.. ale nechci s tebou strávit týden v Paříži." Povzdychla jsem si.

„U mě to taky nepatří na seznam největších přání."

Probodla jsem ho pohledem.
„Za to může ta debilní hra na zamilované. Možná jsem to nikdy neměla přijmout." Zamumlala jsem.

„Dívej, jak dobře nám to vychází."

„No, právě, že moc dobře ne.. Víš.. přemýšlela jsem o tom, že to prostě skončíme." Povzdychla jsem si a cítila, jak mé slova visí ve vzduchu.
„A co se týče mého tajemství.. Klidně to řekni každému, koho znáš. Asi mi to už je jedno."
Srdce mi silně bušilo.

Chvíli bylo ticho, ale pak jsem slyšela, jak se zhluboka nadechnul.
„Rachel.. Choval jsem se jako idiot. Jestli to skončit chceš, tak klidně. Nebudu tě k ničemu nutit a rozhodně nebudu nic říkat. Byl jsem fakt debil, promiň.."

Vyjeveně jsem se na něj podívala.
„Nespletla jsem si Jacka?" Zasmála jsem se a on se pousmál.
Poté jsem ho ale pohladila po paži.
„Děkuju.. Dáš mi prosím čas do zítřka?"

„Jasně.." Naše pohledy se setkaly. „Můžeme se třeba někde setkat. Pokud to bude naposledy.."

„Tak zítra  ve 4, v kavárně, kde to vše začalo?"

„Jo.. to by asi šlo." Jeho tvář ovládal úsměv.

„Jacku? Prosím, nebuď už nikdy idiot." Měla jsem povytažené koutky úst.

Zasmál se.
„Pokusím se."

•••

Studený vzduch se mi zabodával do tváře. Byl jen měsíc a půl před Vánoci a venku už to tak vypadalo.
Dlaně jsem schoulila k sobě a vydechla bílý obláček.
Ještě jsem nechtěla domů. Chtěla jsem se rozhodnout o svém osudu.
A tak nějak jsem ji chtěla vidět.
Protože jsem věděla, že jedině s ní se umím pořádně a správně rozhodnout. I když.. většina mě už rozhodla. Nemělo cenu pokračovat. Ne, že bych se nechtěla podívat do Paříže... ale přece jenom za trochu jiných okolností.

-Nechces se na chvilku sejit?:P

Mé zmrzlé prsty rychle naťukaly zprávu a jelikož jsem věděla, že má telefon skoro pořád u sebe, netrpělivě jsem čekala na odpověď.

-no, nechce se mi, ale co pro tebe neudelam<3

Protočila jsem oči, ale pak se usmála.

-nase obvykle misto :)

•••

Bylo to na půl ke mně a na půl k ní. Zapadlý parčík, kde nikdo moc nechodil a vždy jsme měly soukromí.
Vstoupila jsem na tmavou cestičku a nejspíš bych se měla bát, ale.. pohánělo mě to, že ji uvidím.
Ruce byly schované v mých kapsách a mé oči hledaly jen a jen ji.

Už tam stála. Dívala se do telefonu a já se rozhodla ji překvapit.
Věděla jsem, že nebude moc nadšená, ale i tak jsem se k ní začala po špičkách blížit.
Když už jsem byla skoro u ní, rychle jsem se rozběhla a skočila na ni.
Hlasitě vyjekla a vzduch prořízl můj smích.

„Rachel! Ty jsi kráva." Zalapala po dechu, ale pak se taky nahlas rozesmála.
Sledovala a poslouchala jsem její smích a potichu se nad ním rozplývala.