V tu chvíli, kdy se ke mně Valerie přiblížila a pošeptala mi ty zrádné slova do ucha, sebrala jsem všechny své věci a odešla. Potom jsem na sebe nechala dýchat chladný vzduch a v hlavě si přehrávala pořád dokola jen pár vět. Nejsem na holky.. Přece jsem tolik let chodila jen s klukama.. Tak jak je možné, že se něco uvnitř mě děje, kdykoliv, když ji vidím...? Proklínala jsem ten den, kdy vstoupila do naší třídy. Protože, sakra... Něco mě na ni strašlivě přitahovalo.
Byla neděle ráno a já scházela dolů na snídani. Máma stála u kuchyňského pultu a něco vyťukávala na telefonu. „Dobré ráno." řekla jsem svým chřaplavým hlasem. Ona si mě všimla až po chvilce. Zmateně zvedla hlavu od svého telefonu.
„Rachel! Ahoj. Promiň, zrovna něco domlouvávám s klienty." Zamručela. Moje máma je totiž realitní makléřka na docela dobré pozici. Práci má v jednom kuse. Pracuje vždycky a všude. Ale za těch několik let už jsem na to zvyklá. Někdy si vodí klienty i k nám domů, protože náš dům je přímo ukázkový. Smetanové zdi, sametové koberce, velká francouzská okna.. Všechno tohle už znám nazpaměť. A hlavně, aby se něco nepokazilo. Aby se hra na dokonalou rodinku vydařila.
Vzala jsem si čaj a posadila se ke stolu. „Příští týden jsem si k nám pozvala klienty. Tak prosím buď doma a nějak hezky se uprav ano?" Tohle nebyla otázka. Tohle spíš znamenalo: Jestli něco pokazíš, zabiju tě.
„Ano Mami." Zatrylkovala jsem. Podívala se na mě naštvaným pohledem. Začal ji zvonit telefon. Rychle ho popadla a odešla pryč. Fajn. Hezká rodinná snídaně.
PONDĚLÍ Už před školou jsem potkala Stacy. "Rachel! Můžeš mi říct, kde jsi zase v sobotu utekla? Poslední dobou s námi vůbec nejsi." Pronesla uraženě.
"Volala mi máma." Lež, lež, lež...
Ona protočila oči a rychle si z kabelky vytáhla lesk na rty. Přetřela si s ním pusu a pak pokračovala. "Vůbec tě nepoznávám.. chceš taky?" Podala mi lesk.
"Ne, díky." Řekla jsem hořce a pak se jen otočila a šla pryč. Nemám potřebu se bavit zrovna s ní.
Když jsem vešla do školy, ihned jsem ucítila ten známy zápach potu a gelu na vlasy. Několik lidí stálo u svých skříněk a bavilo se. Šla jsem ke své skříňce, která byla až na konci chodby a otevřela ji. Jako vždycky se na mě smály obrázky s kamarádkami a rodinou. Vzala jsem si učebnice a skříňku zabouchla. Vlasy mi spadly do očí a tak jsem si je prstama dala zase zpátky. Když jsem zvedla pohled stála přede mnou světlovlasá dívka. Asi nemusím říkat jméno. „Ahoj." Pronesla ze svých úst. Dokonalých úst.
„Ahoj." Oplatila jsem ji pozdrav.
„Proč jsi odešla?" Přímo mě propichovala svým pohledem.
„Nechtěla jsem tam být." Vydechla jsem.
Usmála se. Ale nemyslím hezky nebo mile. Byl to spíš úšklebek. „Nelži mi."
Pozvedla jsem obočí.
„Akorát si tam nechtěla být semnou." Řekla tiše.
„K tomu přece nemám důvod." Lži, lži samé lži. Obě dobře víme, že mám.
Ona se jen otočila a odešla. Já se s hlasitou ránou opřela o svoji skříňku a chvilku se dívala do stropu.
Proč ta holka sakra odejde vždycky uprostřed konverzace?
Krátká kapitola, já vím:D ale nějak se mi ty kratší píšou lip:D mimochodem, takhle nějak si představuju Rachel:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Jako ne úplně přesně takhle, ale lepší obrázek jsem nenašla :D Tak doufám, že se vám tahle kapitola líbila a .. Snad se uvidíme u té další:)
