Políbená- DOKONČENO

29

(Text písničky se moc nehodí, ale melodie přesně sedí- doporučuju pustit :) )
Zuřivě jsem si kousla nehty a mrkala tak, abych se každou chvíli nerozbrečela.
Tohle bylo špatné. Tohle bylo hodně, hodně, fakt hodně moc špatné. Ne, špatné. V prdeli. Totálně.
Ani jsem nemusela Jacka přemlouvat, ať mě za ní odveze. Jen co viděl můj zkroušený výraz, sahal po klíčcích sám.
Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Bylo mi jasné, že tohle jsem totálně posrala. A nevěděla jsem, jestli mi někdy dokáže opustit. Hodně jsem se obávala toho, že ne.
Ale představa, že bych ji ztratila byla prostě nereálná. Nemohla jsem bez ní žít.
Pozorovala jsem cestu před námi a soustředila se jen na to, co ji řeknu, co udělám..

„Teď zabočit do prava?" Z myšlenek mě vytrhnul Jackův hlas.

Rychle jsem přikývla a znova si začala kousat nehty.
Začaly se před námi objevovat známé domy a já nervózně polkla.

Najednou jsem před očima měla ten její, starý a přesto krásný.
Spocenýma dlaněma jsem stiskla kliku auta.
„Radši odjeď, asi by nebylo dobré, kdyby tě tady viděla." Řekla jsem jedním dechem.

Jack smutně přikývl a pak se na mě konejšivě podíval.
A já se nadechla.

Po cestičce vedoucí do jejího domu, jsem si připadala jako zločinec. Možná jsem jím i byla.
Když jsem mačkala zvonek, nějaká malinká část mě ještě pořád myslela pozitivně.

Jako před popravou jsem čekala na to, až přijde. Pokud přijde.
Dveře se začaly otevírat a..
Byla tam ona. Zničená, jako nikdy, s černýma šmouhama pod očima. Plakala? Kvůli mě?

„Jdi do prdele." Zavrčela.

„Valerie.. Není to, tak jak si myslíš.. Já.." Zmateně jsem koktala, jak ze špatného filmu.

„Rachel.. nestojím o tvoje omluvy. Je konec." Řekla až moc klidně.

V tu chvíli se ve mě sevřelo celé tělo. Polkla jsem a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Ne. Takhle to přece nemůže skončit.

„Nic jsem s ním neměla! Byla to jen přetvářka."
Snaživě jsem ze sebe vytlačovala slova.

Povzdechla si.
„Mě to nezajímá. Dala jsem ti tolik šancí. A ty jsi jich tolik promarnila. Promiň."
Její hlas byl úplně bez cítu. Jako by ji to vůbec nezraňovalo. Chladný, tak jako kdysi mé srdce.

„Prosím.. poslední šanci.. nezklamu tě.. už ne.." Ovšem mně se začal hlas nebezpečně třást.

Neodpovídala.

„Vždyť.. jsem toho tolik neudělala. Nic jsem s ním neměla. Nesnášela jsem každou chvíli s ním..." Snažila jsem se. Vážně ano.

„Lhala jsi mi sakra! Udělala jsi ze mě naprostou krávu, chápeš to? A já se do tebě slepě zamilovala." Probodávala mě pohledem a já si až teď uvědomila význam jejich slov.
Začínaly se ji lesknout oči a to bylo snad poprvé, co jsem ji viděla takhle beznadějnou.

„Slibuju, že už ti nikdy lhát nebudu. Řeknu rodičům, jak to s náma je. Budou to vědět všichni.. A my budeme spolu.. Jen my dvě..." Chytla jsem ji za paži, ale ona se mi rychle vykroutila.
Všechno v mém srdci se nebezpečně hýbalo.

„Nestojím o tyhle slepé sliby. Ne od tebe."

Stekla mi první slza.

„Prosím.. prosím... jsi moje všechno.." šeptala jsem už s mokrým obličejem.

„Je mi líto." Vydechla a pak.. pak se prostě otočila a zavřela za sebou dveře. Odešla. Ona odešla. Už navždy.

Moji milí čtenáři. Co se stalo, že jsme došli až na konec?:O
Je to pro mě hrozně bolestivé, končit něco, na čem jsem pracovala docela dlouho a dávala do toho úplně vše z mého srdce. V tomhle příběhu je totiž něco z mého života, je tam kousek mě.
A možná proto, to bylo tak bolestivé psát. Ale taky to bylo úžasné. Ani si neumíte představit jak.
A víte proč? Kvůli vám! Jste úžasní. Ú.Ž.A.S.N.Í.
Každý váš komentář, každý jeden hlas..
nevíte, jak moc mi to dokázalo zlepšit den..:)
A proto, že jste tak hrozně moc boží..

Asi nechci aby tenhle příběh skončil úplně takhle. A proto mám pro ale nachystanou ještě jednu kapitolu.. kdybyste ji chtěli.. však vy víte:) přesvědčte mě o tom, že ji vážně chcete :)
(Komentáře potěší nejvíc :) )

Miluju vás lidi! A doufám, že to neříkám naposled!